Konec domškoly 

Alespoň pro zatím. 

Na základě domluvy našich skvělých učitelek a ředitelky nebudou muset holky být zkoušeny před komisí tří učitelů, ale stačí vyplnit závěrečné testy. Do zítra. Což je u May trochu háček, protože jsem počítala ještě s jedním měsícem na přípravu (a stejně nestíháme, holky to prostě doma flákají a já nemám ani možnost se jim věnovat tak, jak by bylo třeba, protože by mi mezitím znuďený Vincent zdemoloval dům). 

Tak držte palce. 

Jak dál 

Aneb plány plány… 

Vracíme se 3.8., pokud se tedy nestane něco zásadního a nepoletíme dřív. Lev má docela tendenci to zabalit hned. Leze mu na mozek vedro a to, že tu nemá rodinu a kamarády (v rámci Evropy jsme se totiž dostali v nejhorším případě do Čech jednou za dva až tři měsíce). Navíc se přidaly nějaké zdravotní komplikace u jeho maminky. 

Já bych jela taky, protože marod režim je na budku. A uvařil se mi nový laptop, bude to na reklamaci. A nějak se mi nehojí ty prsty na levé ruce. Protože jsem s tím nikde nebyla, tak nevím, v jakém je to stavu… No a jo, taky se mi stýská, ale s tím už umím nějak fungovat, mám trénink (půl roku sama ve dvanácti, rok v šestnácti). 

Prodávám přes net postýlky dětí. Vincent se naučil spát místo s námi v ložnici s holkama v pokoji a nechci ho už vracet zpátky. Navíc se prakticky odplínoval i přes noc (ha, alespoň nějaký úspěch tady). 

Takže to bude zase palanda, na kterou se holky moc těší. Do pokoje necelých 12 m2 budu muset nacpat tři postele a dva stoly plus nějaké poličky a skříňky. 

Naší postel necháme v původním pokojíčku, ale budu tam muset ještě doplnit nějakou skříň na oblečení. 

V ČR budeme nejspíš do vánoc, s tím, že Lev bude dojíždět do Berlína. Do té doby musíme najít v Berlíně školu. Psala jsem email na pět škol, zatím ze tří odpověděli, že berou jen rodilé nebo mají plno. 

Pokud by to neklaplo, bude muset Lev i já hledat práci v Praze. Lev by chtěl učit… Tak uvidíme, stejně myslím, že u toho časem skončí. 

Jo a pokud to klapne a budeme všichni v Berlíně, čeká mě pak rekonstrukce koupelny (vykopnout vanu, místo toho pračku a druhé WC) , haly (vestavěné skříně na míru) a kuchyně (zgruntu, otázka jestli ze stávající kuchyně udělat ložnici a kuchyni dát do obýváku, tím uvolnit nejmenší pokojík -aktuální ložnice  pro Vince, nebo nechat na místě s tím, že se děti budou muset srovnat v jednom pokoji delší dobu). 

Tři měsíce v marod módu 

Tak tady víceméně fungujeme přes týden… Nikam nechodíme, nikdo nechodí k nám. Učíme se doma a děti z nudy různě zlobí, každé přiměřeně věku. Legrační je, že jedním z důvodů, proč jsem sem chtěla, byla ta šílená zima, kdy jsme byli pořád zavření doma…. Tak zima tady fakt není, ale zavření doma jsme stejně…

Zatímco asi si většina lidí myslí, že jsme tady pořád na pláži pod palmami, na jakési dovolené. No, taky jsem si to tak nějak představovala. Ale tak to nefunguje. Jsme od městské pláže asi půl hodiny autem. Ta je ale dost špinavá, včetně rozbitých lahví a vypouštění kanalizace z města do moře. Na koupání to moc není a i kdyby, a kdybych nemusela pracovat (zatím ještě) a dělat s holkami školu, nemůže být člověk v tom vedru pořád venku na slunci. 

K moři se dostaneme o víkendu. Nebo jinam na výlet. No tak tolik k idylce o životě u moře…

P.s. Dům přímo u moře nezaplatíme.

Nečekaně 

Firma si váží Lva natolik, že (absolutně nečekaně a pro tuhle firmu netypicky) nabídla dneska úhradu zdravotního pojištění a školy pro holky… Zítra ráno jedeme do další školy, kam sice Lev volal, ale řekli mu, že 70% je anglicky a zbytek thajsky. Podle ústní informace z jiné strany není, ale je třeba osobní jednání a známosti. Sehnala jsem díky nabídce té Češky, co jsem se s ní viděla ještě v ČR. Přijela před pár dny i s dcerami, skoro stejně starými, jako holky. 

Uvidíme. Do zítra. A pozítří máme 15 let od svatby…