Neverending story

Aneb o našem bydlení v permanentním provizoriu 

Bydlíme tady už desátý rok, což je minimálně dvakrát tak dlouho, kolik jsme původně plánovali. Když jsme se sem stěhovali,  tak bylo pro nás dva a dvě kočky místa dost (zvlášť když původní byt byl o polovinu menší dvougarsonka). To mi taly přišla ta hala místo komory jako super nápad. A stará kuchyně home made z masivní borovice roztomile retro. Mno. Retro je to pořád, zejména proto, že tam není myčka. A ta hala je v podstatě komora, akorát je na ten bordel vidět a když chce někdo na WC, musí překračovat kola a kočárek. V celém bytě jsou jediné dvoje funkční dveře, na WC a do obýváku. V obýváku, ložnici a koupelně nesvítí stropní svítidla. A tak dál… Poučení pro příště,  nespokojit se sprovizoriem,protože pak už „se to“ nikdy neudělá pořádně.

No proč taky, když to budeme za chvíli zase prodávat… Chvíle se pak natáhne na roky, mezitím stihneme třikrát odjet do zahraničí a zase se vrátit (já už se sem vracet nechci, musíme to vyřešit, když tu teď nepotřebujeme bydlet…) a třikrát se vrátit zpět, já stihnu pětkrát otěhotnět a třikrát porodit a přinést miminko zase sem… Tak nevím, jak to dopadne… Viděla jsem tisíce bytů a domů na netu a několik i ve skutečnosti. Na prodej i pronájem. Buď bylo něco špatně nebo byly moc drahý nebo se nelíbily Lvovi…možná kdybych místo toho ten čas a energii věnovala na zlepšení tohohle bytu… No pozdě bycha honit…

Ale už si připadám jako ty nezadané třicetileté plus slečny, co tak dlouho vybíraly, až přebraly a teď už je nejlepší doba pryč, nicméně jim tiká a tak berou to, co je…nebo taky nic.

Problémy prvního světa…

Advertisements

7 responses to “Neverending story

  1. No jo, klasika. V Africe by byli rádi i za to. Má si člověk stěžovat, nebo být taky rád? Jde těžko být rád, když ví, že by mohlo být i líp, jen to zrovna nějak nedává. Jak jsem kdysi psala – jak si nestěžovat, když je toho tolik co napravovat?? :-))

  2. Mazec, ale chapu. My taky v tom panelaku nakonec vydrzeli 10 let, coz jsme ani v nejmensim necekali. Ale cim dyl jsme tam byli, tim min se nam chtelo do nejakych uprav. Jenze z nabidky novych/jinych jsme si proste nevybrali. Nakonec to vyresila akce kulovy blesk. Jinak bysme tam asi bydleli doted :).

  3. Jako u mé maminky doma, ovšem důvod jejího provizória stále nechápu 🙂 Což mi připomíná, stále máme provizorně řešené světlo v obýváku. Jenže my nechceme investovat, když není náš…

  4. My jak předtím bydleli v miniaturním provizoriu cizím, tak nám přechod do paneláku vyloženě bodl, najednou to bylo větší, nebyla tam taková zima, dal se tam jednoduše naskládat nábytek (podkrovní byt je fakt děs, v podstatě všechno na míru). Jediné provizorium tu byla kuchyň a tu už máme taky podle sebe. Zatím jsem spokojená a snad ještě pár let budu 🙂 Sedmi a vám držím palce, ať se vám to podaří rozseknout.
    Trochu mi ta vaše situace připomíná kamarádku, která si s mužem koupili 1+1 v místě, kde odjakživa toužili žít, nebyl to úplně malý byt, ale když k nim a psovi přibyly 2 děti, prostě to malé bylo – ani nebyl vhodný k rekontrukci. Když třeba děti spaly, oni se neměli kam vrtnout. Při hledání byli omezeni tím, že chtěli zůstat v té lokalitě a taky tím, že manžel je architekt a tak viděl při hledání i to, co my nevidíme. Trvalo to dlouho, byly to nervy, ale už bydlí 🙂

      • Určitě najdete! Ale rozseknout to, to fakt chápu, že není jednoduché. U nás bylo jasné, že ten byt nikdy nebude náš, měli jsme ho pronajatý, s domácími měli skvělý vztah, ale vlastně jsme bydleli v jejich domě, chodili jsme k nám přes jejich dům, neměli jsme vlastní vchod. A navíc oni měli vnuky, u nichž se předpokládalo, že pak do bytu půjdou. No a když nám začal být malý – měl asi 43 m2, začali jsme jednat. Z nutnosti. Být ten byt náš, trvalo by to určitě daleko déle a prošli bychom daleko daleko víc bytů. A nemohli se rozhodnout, znám se. Takhle jsme viděli byty 2 a vzali hned ten druhý (finančně, místně a situačně tenkrát hodně výhodný) – museli jsme se rozhodnout do druhého dne a v tomto případě bylo jasné, že zaváhat, máme smůlu. A taky že jo, ten další zájemce, co přišel ten další den, půlhodiny poté, co jsme volali, že ho bereme, prý byl ochoten platit keš 🙂 Teda ale tu noc, co tomu předcházela – tu nezapomenu, všechny ty plusy a minusy, co jsme si vypisovali 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s