jak sladit program různě starých dětí

May byla na výletě s kamarádkou ze třídy. Holčička je taky ze tří dětí, ale nejmladší. Mluvila jsem pak s její maminkou a ta se zmínila, že vždycky přizpůsobuje mladší těm starším a že její nejmladší dcera ujela ve čtyřech letech na kole to, co ostatní a že prý je na May vidět, že není zvyklá…

Já to mám naopak, přizpůsobujeme se spíš my ostatní nejmladším, a i když se snažím, aby měly holky svůj program nenarušený, společný čas se řídí podle toho, co zvládne Vincent. Neumím si to jinak moc představit a od té doby mi to vrtá hlavou. Jak je to u vás?

Advertisements

19 responses to “jak sladit program různě starých dětí

  1. nevím, zda bych chtěla, aby čtyřletý šprček „ujel“ co starší – nemám dost info. Ale – měli jsme to taky tak. Důvody dva: a) děti jsme si pořídili my-dospělí, tudíž jsem odmítala s nimi „zatěžovat“ starší (nemůžeš tuto, protože mimi; tamto, protože xxx je malá…) b) zcela prozaický – dopravit se v případě nutnosti (doprovod) a přizpůsobit s prckem bylo jednodušší. Co se společného programu týče – spíš vybírali ti větší, s nimi se trávilo „míň“ času, tak abychom se užili. Pravda je, že my jsme byli „ulítaná“ rodina – děti měli od tří-čtyř let týdenní program. Jelikož jsme „nedemokraticky“ řízení – na druhou stranu – pokud bylo třeba – „velel“ nejstarší. typ:“musíš poslechnout, pak si můžeš stěžovat“. Dokonce, což je dnes velice odsuzováno 😉 měli starší výhody, na něž si malí museli počkat.

    • My, dokud byl malej přenosnej v šátku, jsme se taky přizpůsobovali víc podle té větší (a ona zase musela někdy mamince). Teď třba pri aktivitách, často si vybere něco ona a malej chce okamžitě dělat vše podle ní. Takže také ve 2 letech zvládne (třeba na hřišti) skoro totéž, co ona. Ale né že by musel. Nechávám ho dělat, na co si troufne.
      Jinak ty privilegia starší taky aplikuju – třeba když rozděluju nějaké jídlo, z dětí je to dcera, kdo dostává první. Nebo když dávám něco malýmu, okamžitě mu dám kousek i pro ni (protože ona stejně jinak hned přiletí a chce totéž).

  2. Neumím si dost dobře představit dnešní pravidla, co všechno se dneska nesmí, dříve nebývalo.
    Tak třeba to kolo, mívali jsme všichni, každý dle svých schopností a malá (tedy vnučka) třeba, mohla jet s dědou na sedačce, připevněné na štangli, bez helmy tenkrát, nožičky jí visící dolů, děda nakonec řešil tak, že přivařil stupačky a vnučka si o ně opřela nohy, dnes nemyslitelné a v Praze? Děti a kola, si neumím představit? Ta naše vnoučátka, bývala celé prázdniny na kolech, a bez dozoru, jen hlad je donutil, se objevit, dnes, nemyslitelné, dokonce v naší vsi, snad ani děti nejsou, dlóóóuho, jsem žádné neviděla, jsou u telky a počítače?

  3. Ja se muzu přidat jen ciste teoreticky-myslím,ze neni treba,abys nad tím nejak moc hloubala,ono to vyplyne.Obcas se starší prizpusobi mladšímu,nezabije je to a pouci,ze v nekterych situacich člověk musi brat ohledy na „slabší“.A občas zas prcek bude mit trochu diskomfortu,aby si starší taky něco uzily.Tak to asi v životě chodí,ze jednou se prizpusobi ten a podruhé zas ten.Asi nesouhlasim s názorem,ze dite si pořídili rodiče,tak proč by starší dite tím melo „trpět“.Jednou jste všichni rodina,tak proste všichni členové se nějak musi přizpůsobit,aby celek fungoval co nejlíp a všichni byli v rámci možností spokojeni.

    • čistě neteoreticky – stále potkávám děti, které nemůžou tohle ani tamto, protože Musí doma pomáhat mamince s malým. Jednou – dvakrát, i třikrát bych pochopila. Zjištění, že kvůli tomu nemají osobní zájmy třeba celý školní rok, se mi nelíbí.

      • Cože? Tak to taky nechápu… Ale třeba nemají rodiče na výběr? Maminka musí třeba pracovat /z domu /?

      • znáš mě – jsem poslední, kdo by dětem upíral povinnosti 😉 Ne – množí se „případi“, co na lavičce, před školou, panelákem… rády předvádí, jak „těžce“ pečují o děti. To Ti je dřina, to bys nevěřila! Musí pomáhat, protože doma by to sama Rozhodně nezvládla. Líčí jak je o strach je někam pustit, jak se jim věnují! (jednou týdně je vezmou plavat – když není mimino nemocné, jednou týdně s nima chodí cvičit – rozuměj – cvičit jde paní, děti do koutku; za kámoškama chodí sama, páč si to zaslouží; jak jsou nejraději spoolu (představ si 1/2roční mimčo a prvňáka) … Fakt? Madam by musela zvednou zadek, omezit svoje pohodlí, kafíčka, kámošky a fejs …

      • PS: a když jsou nejmenšímu tak 4, dostane ho starší na hlídání ven, dobrovolně povinně. A běda, kdyby neuhlídal. (opět – pokud je třeba a nutno – mlčela bych. Ale setrvale? pro klídek na pokec s kámoškou?)

      • No tak tam to ale neni o tom,ze se přizpůsobuje starší mladšímu,ale rodicim,kteří asi mají jiné priority nez výchovu deti 😦

      • ano. právě proto říkám, že by si dospělí měli uvědomovat, kdo a proč si dítě pořídil.

  4. Asi jsem to měla více rozepsat. Možná je rozdíl i v tom, že nejsme tak sportovní rodina… Ale nejde mi o sport, spíš obecně. Třeba teď máme u nás cirkus a holky si moc přejí jít se mnou. Ale je to na tři hodiny a hrozně hlučné, vím, že Vincent to zatím nedá, a tři hodiny s babičkou taky ne. Mám vzít miminko do cirkusu nebo mají holky počkat ještě chvíli? Totéž kino, ale tam bych miminko ani nebrala, to je spíš volba nechat ho s babičkou, teď už ale tu hodinu a půl snad dá.
    Naopak se snažím nepoužívat takové to, jsi starší, máš mít rozum…/jako malá holka jsem to nesnášela, můj o sedm let mladší bratr to taky pěkně zneužíval./ starší má několik výhod, které mladší nemá, třeba delší večerky, svůj mobil a kapesné. Jo a holky chodí ven, za barák, je tu parta dětí, které si tady hrajou. Výhoda velkého domu. Zajímavé je, že některé děti rodiče za ten barák nepustí. Většinou jsou na dohled, někdy jezdím kolem s kočárkem, ale někdy taky úplně nevidím, co se děje.

    • každé dítko je jiné – holky třeba 4hoďky od 1/2roku vydržely. Pokud tedy chtějí do cirkusu – zřejmě se budou muset smířit s jiným doprovodem. Nevím, zda jde víc o cirk nebo společnost mamči. Brzy přijde čas a o rodičovskou společnost budou stát míň. Na jednu stranu naštěstí – na druhou se mi někdy protáhl obličej 🙂 Já vymyslela tak supr program – a oni šli radši jinam ❓ Moji „péči“ pak odnesla jiná domácí zvířátka 😆 Víš, ale myslím, že když situací, kdy něco nejde (jakože opravdu nejde) nebude příliš, žádné následky to na nich nezanechá. Prvotní rozladěnost pomine, zvlášť když jim to vynahradíš jindy. Jsem si vzpomněla, co jsme taky „prováděli“?(kromě např. dětských dnů, kdy všichni (i návštěva) museli na čtyři – jako batole, aby si „užili“, co vlastně prcek vidí) Jednou za čas – na střídačku – měl jeden z nich rodiče Jen pro sebe. Mohl si vymyslet program, činnost… cokoli. Den jedináčka. Dneska by se psycho-kdokoli pominul. Jenže ono to fungovalo. Na konci dne se na zbytek smečky těšili 😛 Když povyrostli, trvala jsem na téhle tradici, sobecky, já 😛

      • jak jsem se kdesi dočetla – a myslím, že tentokrát v tom britští vědci budou nevinně – podporuje to „nezdravé“ soupeření, závodivost, narušuje citovou stabilitu .. bla bla, bla bla. Jako jo – viděla jsem, co udělá výchova „na děti nestačím, jedno „šoupnem“ babičce“ se sourozenci. (my jsme to řešili opačně – babička zvládala hlídat do 1,5 a pak až kolem 4.roku, takže když chtěla hlídat, bylo to jednoduché – všechny nebo nic.) Dodnes si myslím, jsem přesvědčena, že děti si, jako my dospělí, občas potřebují odfrknout. Zažít pocit, že Vesmír se točí kolem nich. A rozhodně z toho, že Den patřil ségře nebudou na psychiatra. Ačkoli – z mých dětí by sám mudr potřeboval ošetření :D:

    • Já bych v téhle konkrétní situaci holkám vysvětlila, že je v současné době do cirkusu vzít nemůžu, protože Vincent ještě potřebuje mlíčko moc často a měl by hlad. Za pár měsíců už to ale třeba půjde, protože ho bude moct pohlídat babička. A nabídla bych jim, že pokud s tebou teď chtějí strávit nějaký čas a mít tě jen pro sebe, můžete zajít do kina. Prostě říct jim to tak, jak to je.

  5. Taky jsem to dost řešila…
    Když se narodil Vilík, Maty s Ami už byli sehraná dvojka, která ledacos zvládla a mohli jsme společně prakticky kamkoli. A je fakt, že jsem to vyhodnotila spíš tím směrem, že nechci, aby se děti musely přizpůsobovat úplně nejmladšímu, protože, jak bylo psáno výše, miminko jsme si „pořídili“ my dospělí 🙂 Takže kde to jde, taháme od narození Viliho sebou, v kočáru, v šátku (letecký den, dětský hudební festival, hory…) a on je spokojený. Aspoň se tak tváří 🙂
    A když to nejde, holt se rozdělíme (divadlo, kino, bazén).
    Někdy samozřejmě taky usoudíme, že holt akce bude odložena, protože Vilík je malý a starší ostrouhají, ale nechtěla jsem to nastavit tak, aby Amálka s Matym frfňali, že kvůli bráchovi nic nemůžou 🙂

  6. Myslím, že se to musí řešit podle dětí a jejich povah. Nemůžeš striktně dodržovat, „vždy“ to bude podle mladšího nebo podle staršího… U nás je třeba Sluníček (mladší) šílenej drak, co se cpe do všeho, takže se může přizpůsobit staršímu… Starší ale má také svá privilegia, viz. vlastní telefon. Večerku už maj stejně, ale mladší sám od sebe chodí spát dřív… Den jedináček schvaluji. O soupeřivost nejde v případě, že se to dodržuje opravdu fér, tzn. že to je vyrovnané, jednou ten, podruhé ten. Žádné změny… když změny, musí se domluvit oni dva mezi sebou, nerozhoduji to já, protože to je JEJICH den, né můj. Pak jsou oba spokojení, protože došli ke kompromisu oni dva a tím pádem jsou oba spokojení, nerozhodl to někdo v někoho prospěch. Každý z nich potřebuje svou soukromou chvilku, kdy se může svěřit a nemusí u toho být někdo další… mívali jsme to, ale vzhledem k našim časovým režimům to nakonec zaniklo samo… ale i teď jsou oba spokojení a nestěžují si ;-))) takže asi tak, co zas u nás…. (btw. já třeba teď trnu, kluci jeli na chatu s prarodiči a děda, že ať si koukají vzít kola. Sluníček se naučil jezdit na kole před měsícem, rozuměj, seděl na tom poprvé a naučil se jezdit. A seděl na tom zatim jen JEDNOU (protože mam vodu v kolenu a nemůžu s nima teď nikde lítat, ale to je jiná kapitola ;-)))… a i přes milion upozornění, že to ještě neumí, že jel zatím jen JEDNOU nad tím děda mávl rukou a honí ho tam… Já doufám, že se nevrátí s tou největší nechutí k jízdě na kole….Asi radši nevědět 😦 )

  7. Taky mame tri deti, s 3letym vekovym rozdilem. A jak uz bylo napsano, nekdy se program prizpusobi nejmladsimu, nekdy zase tem starsim a nekdy se program deli starsi/nejmladsi mamka/tatka. Nejdulezitejsi asi je, nic nelamat pres koleno, proste to vymyslet tak, aby to nejvice vyhovovalo tobe, protoze kdyz jsi v pohode ty, jsou v pohode i deti bez ohledu na vek. Kdyz holky chteji jit do cirkusu s tebou, tak bych se s nimi sla spolecne podivat aspon na ten zverinec, na predstaveni je muze vzit tatka nebo babicka. Uprimne, doprovod do cirkusu rada na nekoho deleguju, mne samotnou by to tam 3 hodiny nebavilo a u nas babicky vetsinou vzdycky prisly nadsenejsi nez deti.

  8. u nás se většina aktivit přizpůsobuje nejstaršímu, pravda, nenavštěvujeme aktivity typu kino, cirkus.. některý věci vynecháváme, ale třeba spíš proto, že prostřední je moc malá, mimino se přizpůsobí lecčemu

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s