dětské lhaní

Jak se stavíte k dětskému lhaní? Nemyslím tím takové to vymýšlení až fantazírování nebo fabulování… 

Dneska jsme měli k večeři oblíbené wrapy s uzeným lososem a jako vzpomínku na Švédsko vyjímečně i s kaviárem, který se obě holky naučily ve Švédsku jíst. May překvapivě kaviár nechtěla, ale Lilly ano a nechala si nandat skoro půlku skleničky. Pak klasická scéna, dvakrát kousla a že už nemůže (klasická chyba, předtím na nákupu vydyndala ze Lva zmrzlinu a slibovala svatosvatě, že určitě bude jíst večeři… mno…). Řekla jsem, že pokud je takhle nacpaná, tak si musí jít lehnout do postýlky, aby mohla trávit a že tedy nebude s námi koukat na pohádku. Odešla a za minutu přišla s prázdným talířem, že už má snědeno. Bylo mi jasné, co se stalo, šla a hodila to prostě do koše… Strašně mě to naštvalo… ACH JO

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Lilly. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

85 responses to “dětské lhaní

  1. No, tohle mi udelat nejaky dite, tak ho servu, dost mozna i zmydlim, a kdybych byl vazne v rausi, nechal bych ho to z toho kose vyndat, omejt a sezrat! 😀
    V pripade starsich bych asi i zvolil metodu „tejden o chleba a vode“…

    Ale co se klasickeho lhani tyce, tak to se u nas, zaplat Panbuh, prilis nevyskytuje… Kazdopadne kdyz neco takovyho zjistime, vetsinou to konci krikem a vychovnym obtiskem dlane na prdeli… Vim, co si tu vetsina mysli o telesnych trestech, ale ja tuhle modni vlnu odmitam hrat… Malejm detem jinak hranice vytycit nelze – alespon u nas tedy rec ceska a rec tela katastrofalne selhava, vetsim detem, nepomuze-li verbalni varovani, holt na tu prdel dame. Odlozene tresty typu „ode dneska zadne pohadky/hry/cokoliv“ jsou imho velmi kontraproduktivni. Decko druhej den netusi, proc ty pohadky nemuze videt, kdyz se prece nic tak strasnyho nestalo – i kdyz mu clovek pripomene duvod, je to proste casove prilis daleko od sebe, proste do nejakejch deseti let jsou deti v tomhle ohledu jak psi – odlozeny trest je irelevantni a s pricinou nespojitelny…

  2. těžce odmítavě. Kdo lže, ten krade – do pekla se hrabe. V tomhle případě by to skončilo cca dvěma dny o chlebu a vodě. Lež se u nás neodpouští, ale těžce trestá. Teď už tyto starosti nemám – Logik lhát neumí, neuměl a umět nebude (taky to není vždy ideální) – ale starší děti (právě pro svoji dg) toho vyzkoušeli dost. Jak mě předběhl Táta – diplomatické vysvětlování se na rozdíl od výchovné zcela míjelo účinkem. K tomu donekonečna opakované – trest je za lež, nikoli skutek. (chybu může udělat každý). Podotýkám pouze, že výchovnou bylo „řízení“ ukončeno. Žádné omílání, připomínání … Ani tehdy ani dnes se tresty „týden bez…“ neosvědčily – z výše uvedeného důvodu. Dnes už, naštěstí, neřeším 😉 .. https://jolana88.wordpress.com/2014/04/30/si-ten-trest-vymysli-sam/

  3. Podvodné chování netolerovat. Klidně situaci vyhnat do absurdna – na Lillyiono místo posadit odpadkový koš, Který snědl její večeři, a s ním se dívat na pohádku a Lilly nechat vztekat v pokojíku. Trestat omezením jídla se mi jeví jako pitomost. Chybu udělal Lev, který dal pamlsek před večeří. Lilly si správně spojila prázdný talíř, vytouženou pohádku a těžké sny z přejedení a vyřešila situaci podvodnou zkratkou.

  4. Já bych řekla, že to byla super lekce pro Vás všechny… Lev pochopil, že dávat dítěti zmrzlinu před večeří není dobrý nápad (dítě si vždycky myslí, že „to zvládne“), Lilly pochopila, že vyhodit jídlo není řešení a ty jsi možná pochopila, že stavět ji do podobné situace také není dobrý nápad. Tak co měla s tím svým malým nezkušeným mozečkem dělat??? Já bych ji nijak netrestala, myslím, že ji vytrestalo nejvíc to, co následovalo potom. A poučila se, že se to nedělá. Vezmi to takhle: mohla se s tebou pustit do hádky, že to jíst nebude, vztekat se, postavit se proti tobě, obětovat vztah k tobě. Nebo mohla poslechnout, sníst to, i když neměla hlad, nacpat to do sebe, aby se teda neřeklo… obětovat sama sebe. Mohla obětovat společné dívání se na pohádku, čas se svou rodinou. Nebo mohla obětovat jídlo. Obětovala jídlo, to, co ji přišlo jako nejmíň důležité. Takže já si myslím, že se zachovala velmi dobře :-))))))))) Příště se třeba pokusí s tebou nějak domluvit, tak, aby nemusela obětovat ani to jídlo. Nebo si před večeří nebude dávat zmrzlinu, i kdyby jí to Lev vnucoval :-)))))) Tak chybami se člověk učí, ne???? :-)))))

  5. U nas uz tobtaky zacina. Zatim zdaleka ne takhle drsne, ale je videt, ze Matyas zacina zkouset. Netrestam, vysvetluju. Ztotoznuju se s komentarem aves. V tomhle veku podle me oni nedokazou domyslet tu moralni spatnost lzi. Resej situaci a holt hledaji cesty. Nekdy blbe. Ale nedelaji to proto, ze by byli zli, proste to zkousej.
    Kdyz se podivas do nejake ucebnice vyvojove psychologie, zjistis, ze experimenty se lhanim jsou urcitou vyvojovou fazi. A je v ni myslim dulezite, aby dite pochopilo, ze lhat se nema a proc. takze vysvetluju, vysvetluju a vysvetluju. Zjistila jsem, ze jeho samotneho to tak nejak zaujalo, ze vlastne byvse mela rikat pravda. A mel dost dotazu.

    • jenze to nebylo poprve a rekla bych, ze Lilly vedela, ze to, co dela (rika) je spatne… jinak ano, vysvetlovala jsem, ale v tomhle pripade jsem mela pocit, ze uz to chce nejak durazneji dat najevo, ze takhle opravdu ne…

      • Nebylo poprvé lhaní, že to snědla, i když ne? Nebo nebylo poprvé, že jídlo rovnou vyhodila? Nebo se vůbec taková situace už přihodila předtím? Nám někdy může připadat, že je to totéž, ale dětem to tak připadat nemusí… každá situace je jiná. A však to znáš, někdy je třeba vysvětlovat a vysvětlovat do zblbnutí, než jim to dojde. Důsledně. Aby pochopili, proč nelhat, ale hlavně co dělat jinak? Jak by ses ty zachovala na jejím místě??? :-)))

      • Nebylo to poprve, kdy se pokousela lhat. Zajimava otazka, jenze ja bych si neco takoveho nedovolila vubec – mysleno to prime lhani. Ja to proste neumim ani ted. Umim treba rict jenom cast pravdy, ale neumim takhle primo lhat nekomu do oci. Proto me to asi tak vytocilo.

      • Lež je východisko z nouze, za jakých okolností a co je nouze, dítě rozliší velice brzy, když to projde používá to často i v situacích, kdy nemusí a pak je to patologie, se kterou je již složité něco dělat, myslím že řešit důrazně a včas, je namístě v případě, že rozhovor nepomohl?

      • Nepomohl 😦 otazka je totiz, jestli je 4 a pul lete dite schopne pochopit nejake vysvetlovani v tomhle smeru…

      • Omlouvám se připomínka se uložila pod komentář avespasseri a patřila tobě Sedmikrásko.

    • ja normalne taky vysvetluju furt dokola… ale v tomhle konkretnim pripade mi to prislo jako trochu moc na tak male dite… no kazdopadne je dost chytra, kdyz na to prisla tak brzo, tim spis je potreba to ale zarazit vcas.
      btw k vysvetlovani – hrozne mi utkvela v hlave veta moji kamaradky, ktera mela taky v te dobe nevidane „vysvetlovaci“ rodice. Rekla zoufale, ze by radsi drzela par facek a mela to z krku, nez poslouchat porad dokola ty sileny prednasky…

      • No a právě proto vydržať a prudit vysvětlováním :-)))) K té otázce… a jak ty bys tedy řešila danou situaci na místě Lilly? Dojedla bys to? Nebo oželela pohádku? Nebo se začala vztekat? Nebo nějak úplně jinak?? Já dnes taky nelžu, ale jako malá jsem lhala určitě… asi tak dlouho, dokud mě vlastní zkušenost nepřesvědčila, že to zaprvé opravdu k ničemu nevede… že se na to přijde… že mě nebaví to věčné vykrucování se a obavy, zda na to někdo nepřijde… nebo že pokud chci pravdu od druhých, musím ji já sama poskytnout taky… pokud se chce člověk nějak orientovat…a to si asi musí každý vyzkoušet na vlastní kůži a vysvětlování jen pomůže si uvědomit, jak to je, ale chování nezmění. Na tvém místě bych byla více či méně otrávená, podle nálady, podle toho, jak často se to stává a reagovala bych buď klidněji, nebo bych se taky rozčílila. Však to je přesně ten přirozený důsledek lži :-))) Ale nemyslela bych si, že mi z ní roste člověk, který nebude ctít pravdu. Na to je ve 4,5 letech opravdu brzo :-))) Ježíš, so já se nadělala bot???? Zásadní asi je věřit, že se to naučí, tak k ní přistupovat, a důsledně na lži a jejich důsledky poukazovat….

      • „prudit vysvětlováním“ můžete dítko, kterému je obsah hovoru jasný. Dítě ve 4,5 tedy těžko. Zajímalo by mě, Aves, jak to tedy řešili Vaši rodiče. Protože nějaké „přesvědčení, že to nikam nevede, že nebaví se vykrucovat..“ u takhle malého šprčka těžko. To by ani Sheldon nedal ..

      • Sheldon, to se povedlo :-)) No, kdo ví, Lilly se zdá být velmi chytrá :-)))))
        Ne, to byla reakce na Sedminu kamarádku… a na to, jak Sedmi říkala, že sama nelže… právě že od 4,5 letého dítěte člověk nemůže nic takového chtít…než člověk pochopí, že lhaní k ničemu nevede, to trvá a zjišťuje to asi stejně někdy po pubertě. Mezi tím musí xkrát zalhat (jak jinak to zjistí?) a xkrát zjistit, že se na to stejně přijde. Případně že to, čeho tím chtěl dosáhnout, nedosáhne. Já vždycky nejhůř snášela, když se na to přišlo a kdokoliv, koho se to týkalo, se na mě zlobil. To pro mě byl vždycky největší „trest“, pokud se to vůbec dá nazvat trestem…

      • chybí mi řešení Vašich rodičů – pokud tedy zjistili, že jste lhala. U nás to bylo velice jednoduché – protože záhy (od 4roku) přišly na to, že lhaní NE – ani jako zkratka nebo zlepšovák, odpadlo – jak jste popsala „mezitím…“. Prosba:“nedala bys mi místo kázání pár facek?“ se objevovalo dále. Nebavilo je to (ani mně, ale já se snažila statečně přežít 🙂 )

      • Ať pátrám, jak pátrám, nevzpomínám si na případ, kdy by mí rodiče řešili nějakou mou lež… buď jsem nelhala (pochybuju), nebo to prostě neřešili. Nebo jsem to vytěsnila 🙂 Jestli jsem kde kdy lhala, tak určitě ve škole a spolužákům. Abych se neshodila, aby, aby… nevzpomínám si, že by to někdo řešil. Ale já řešila, že je mi to nepříjemné…

  6. Sedmi, já nejsem vysvětlovací… malí mi přijdou chvilkami jak malá zvířátka… já nejdřív plácnu když už je na to situace a pak mu řeknu, proč jsem to udělala. No záleží na situaci, ale lhaní bych se snažila zarazit hned na začátku.

  7. Určitě je těžké odtušit, co by sedlo na Vaši holčičku: ).
    Fyzicky trestat… Já nevím.
    To by mě nenapadlo absolutně.

    Přeneseno na moje prcky – prvně bych jim nenaložila, kolik si řeknou, poněvač zkušenost mě vycepovala spíš k postupnému přidávání.

    Na „Už nemůžu“ – „Ok, budeš to mít v ledničce na ráno“, a tím by to skončilo, na pohádku by se koukala s námi. Na „Snězeno!“ bych nejspíš řekla – Snězeno nemáš, lžeš, nelíbí se mi to, příště mi to řekni a nějak to vyřešíme.“

    Nicméně těžko říct, co je nejlepší řešení obecně; co pro Lilly; osobně spíš ty dětské lžičky převádím do legrace ve stylu – Marja, trumpeto, takhle ne, příště s náma a líp… Poněvač zvlášť u mé holčičky (necelé 4 roky) se obávám, že by příkrý přístup mohl vést k vybroušení lhací formy. Nechci, aby lež vnímali jako zbraň, ale spíš jako něco přiblblýho, na co se stejně přijde (výhoda, že jsou zatím ještě velmi průhlední), a co ve vztahu nevede nikam, jenom k blbý náladě a nedůvěře.

    Budu zvědavá na vývoj : ).

    • Veroniko, myslim, ze jste to vystihla moc presne. Ono je totiz hrozne jednoduche rict, ze dite zalhalo a je potreba to resit, jenze jak vidno, je hodne dulezite zanalyzovat situaci, ktera ho k te lzi dovedla. Lilly se proste ocitla (z jejiho pohledu) v bezvychodne situaci a vyresila ji, jak ji pripadalo nejlepsi. To je presne to, co jsem psala vys – neudelala to proto, ze by uz byla nejaky patologicky lhar, ale proste proto, ze nevedela jak jinak a rodice ji na vyber moc nedali.
      Proto mi prijde nevhodne ji trestat.
      To, ze by se lhani melo zabranit hned v pocatku se asi shodneme vsichni, ale rekla bych, ze je treba taky zkoumat PROC dite lze. Napred pricina, pak nasledek.
      Sedmi, jeste k te tve kamaradce – kazdy ma pocit, ze vychovne metody jeho rodicu byly nevhodne a ze by to radsi mel jinak, nez jak to bylo, at uz ti rodice delali cokoli. Nas nasi nebili ( par vyjimecnych pohlavku a jeden vyprask nepocitam). Nebyli uplne respektujici typy, ale vim, ze se snazili vysvetlovat a tehdy me to strasne krkalo (presne jako tu tvoji kamaradku). Dneska jsem moc rada, ze to delali tak jak to delali a ze si ty facky usetrili.

    • jak nad tim tak premyslim, tak bych rekla, ze to celkove vygradovalo to, jak Lilly zlobi s jidlem obecne skoro pokazde… jeji vybiravost, ze tohle neji a ze chce tamto a presne tak a ne jinak a kdyz je to malinko jinak, tak to jist nebude… uz jsem to tady nekolikrat psala, je to s ni boj u kazdeho jidla, ktere neni uplne presne podle jejiho gusta. Jenze to neni skoro zadne a varit specialni jidla pro ni opravdu nebudu. Ustupovala jsem a ustupovala, s tim, ze se to casem zlepsi a ze nechci tlacit na pilu a nutit ji do jidla, ale ono se to spis zhorsuje a vymysli si cim dal vic. Nechci, aby to skoncilo u toho, ze bude jist jenom par „schvalenych“ jidel… ale nevim, ona je fakt tvrdohlava velice a ma po kom, protoze Lev v jejim veku a dost dlouho potom jedl jen minutky a rizky a hranolky… kdyz jsem tuhle rodinnou historku slysela poprve, divila jsem se tch., jak to mohla dopustit… uz ji zacinam chapat…

      • My tohle máme občas doma taky. Pokud mě to neotravuje (rozuměj, pokud je v danou chvíli jedno, co připravím), dávám vybrat – chceš k snídani jogurt (takový makový) nebo chleba nebo koláč …. jakmile si jedno z oho vyberou, dostanou to. Hlavně Barča si pak začne často vymýšlet, že chce něco jiného (když to vidí třeba u manžela nebo u mě). Bez diskuze, dostala jsi vybrat, chtěla jsi tohle, až to sníš, můžeš dostat něco jiného. Nesníš? Ok, ale nic dalšího nebude.
        Pokud ale vařím (tj. mám jídlo hotové), tak je prostě navařeno, dostanou to všichni a pokud to nechtějí, jejich problém, ale nic jinýho nedostanou. Přizpůsobuju to v tom smyslu, že když vím, že nejedí fazole, děláme je jen vyjímečně (ale děláme) a naopak pečené kuře máme dost často, protože ho prostě baštěj, až maj boule za ušima. Když nesnědí oběd, nenutím jim ho (vyzkouším maximálně nějakou fintu alá letadlo do pusy, což docela často zabere aspoň na pár lžic) a pak ať klidně jdou. Ale další jídlo je až svačina za dvě hodiny. Opět bez debaty.
        Kolikrát už jsem si říkala, že na mě někdo zavolá sociálku, když mi po nesnědeném obědě dítě leželo kňučící v kuchyni na zemi a dožadovalo se velmi hlasitě něčeho k jídlu. Ale i tyhle scény pomalu mizej, protože oba pochopili, že prostě fakt nic nedám.
        A teda absolutně nedávám bonbony a čokoládu. Vyjímkou je akorát zmrzlina a sušenky bez náplně. A tedy sladký jako koláče samozřejmě jíme.
        Celkem to funguje a postupem času se oběma množství jídel, které jedí rozšiřuje. Hodně pomalinku, ale jo. Nedávno třeba začali zničeho nic jíst houby a můžou se po nich utlouct (před půl rokem se xichtili, že ani omylem).
        Pochopila jsem, že jídlo prostě nemá cenu jim nutit, na to, aby je nejedení nějak zdravotně poznamenalo to rozhodně není, hodina kručení v břiše je rozhodně nezabije.

  8. Nečtu všechny komentáře, ale za sebe bych asi v takové situaci reagovala takto:
    Nejprve bych Lilly vysvětlila, že „lež má krátké nohy“, že lhaní se prostě obvykle nevyplácí, protože se na to stejně přijde a pak je z toho ještě daleko větší problém. O tomhle bych si s ní ale asi promluvila někdy později, až emoce opadnou, abys byla v klidu a dokázala ji ujistit, že ti lhát nemusí a že se s tebou může normálně domluvit. A s tím nedojedeným wrapem bych s ní asi zkusila najít nějaký kompromis, aby se wrap nemusel vyhazovat a aby se mohla koukat na pohádku, protože na tom jí očividně záleželo. Možná si mohla nechat wrap v ledničce na později, až jí trochu slehne?

  9. Pingback: Když se to s pravidly a tresty přežene…. | Žít je umění

  10. A zase ta posloupnost komentářů? Mluvím s tebou Sedmikrásko a souhlasím s nejjednodušším řešením, tedy že dobře mířená a v pravou chvíli vlepená, se nejlépe pamatuje a filosofování, je naprd…….

    • Annopos, nepaušalizovat, prosím :). Naši nás nemydlili (ani nepleskali jednou dobře mířenou); šlo to poměrně dobře, a ani já, ani brácha nejsme mimo mravní normu : ). Děti se u nás vlastně nebijou od doby pádné ruky pradědy vojáka. A ne, ani babička nemá dojem, že by ji políčky nebo pětadvacet na zadek pomohly v cestě životem. Spíš si pamatuje na strach.

      Jedna věc je, že vám to asi funguje, druhá věc je, že to to dítě nejspíš bolí : )

      • Máte tedy hvězdičku, někdo to nepotřebuje, a někdo to má trochu ♥ jinak ♥ nastaveno, ano, a není třeba na něj ani zvýšit hlas, jde to samo. nepaušalizovat….Je pravda, že dávno nikoho nemusím vychovávat, spíš bych se zařadila do doby vašeho pradědečka. Dnešní svět se mě však jeví poněkud podivným? A to ne v té vaší kategorii, procento těch. co to nepitvají do hloubky , tu vaši kategorii, o tři hlavy převyšuje?

  11. Jsem v kategorii nebijců :)? Či v jaké :)? Poslední věta je otázka? Pak nevím. Možná o deset hlav. Pitvám – nepitvám, fláknout dítě prostě není moje cesta, jakkoli si to kdokoli může spojit s úpadkem civilizace : ).

    • Nesmysl, to vaše děti se nevyrovnají se skleníkovou výchovou proto, že brutální nadvláda TERORU, je převálcuje a vy si to jednou vyčtete tak…….
      Vy paní Veroniko, oslovuji proto, aby jasně vyznělo, že vám je můj proslov určen.
      Účelově použitý generační syndrom, mě opravdu rozčílí vždycky! Máte-li prostředky na výchovu a školu privilegovaných, tak si vychovejte skleníkové děti, ne-li, neděste se, až vaše děti selžou na naprostých prkotinách v případě “ ÚPADKU CIVILIZACE „ .
      Vy se svými dětmi nejste a nebudete minutu po minutě a den po dni a nebudete jim foukat bolístky. Jistě láska, jež zvítězí nad lží a nenávistí, je krásná idea, jenže je nepoužitelná proto, že genetické manipulace a to, že život je jednotně nalinkován je sci fi.
      V životě jsem svá vnoučata neuhodila, nimrala se s nimi a rozmazlovala, dnes si můj vnuk šestadvacetiletý, neukrojí chleba bez kráječe, mrzne v domě, dokud nepřijedeme a nezatopíme a to, že jsme mu “ utírali prdelku a nosánek „ do dvaceti, z něho chlapa neudělalo a moje vnučka, je sice velice krásná, elegantní, umí se perfektně obléci, má krásně upravené nehty, ten chleba nožem, si také neukrojí. Ano, jsou vzdělaní, pro praktický život ale nepoužitelní.
      A můj tatínek, to je ještě několik generací před tou vaší, vždycky říkal, kdo se nesrovná s chlebem, ani s lidmi se nesrovná. A víte, já budu generačně upřímná, teprve dnes, v jejich věku, mám často chuť, jim nějakou vrazit. Jsou to sebestřední sobci ale i přesto, je já sebestředně miluji a rozmazluji, bohužel.
      Kdysi, když byl papír ke psaní, se říkalo, že toho hodně snese?

      • Představila jsem si svou dceru, jak svou kudličkou krájí na skautské výpravě brambory, a jejího kamaráda, jak se nožíkem při přípravě oběda řízl do prstu. A jak se s jiným svým spolužákem oháněla na chalupě mačeto, že jsme jim ji museli sebrat. Tak jsem klidná. Skleníkové děti ani já, ani kamarádky nevychováváme. A myslím, že i tam je učí, že láska a pravda zvítězí… ale že ji hlavně musí sami prosazovat. A tuším, že to tam jde i bez toho, aby je za to, když selžou, bili… naposledy jsem viděla, že ta moje dělala x dřepů, protože je děsně zapomětlivá. To asi po mamince :-)))))))

      • Ano, myslím že jsi mimořádně produktivní a nezničitelně aktivní žena a matka. Ano, obdivuji tvé setrvalé aktivity, výchovné metody a vůbec, tvou dokonalost ve všem. Tvé filosofické úvahy o čemkoliv, jsou erudované a jejich výklad geniální. Ano, obdivuji tě, závidím ti tvou vitalitu a zaujetí, jak o všem píšeš, jen nerozumím jednomu, kde na to všechno bereš čas? Děti nemám, již nepracuji, nakoupím jednou za týden, nebo za dva dokonce, pole zořu jednou do roka a času se mě nedostává, opravdu ti závidím. Pokud to tedy bylo určeno mě, mám to tady na mé ploše?

      • Ha, ha :-))) Dokonalá?? To bude tím, že ten, kdo by v tom lese umřel, jsem já :-))))) Existuje taková sorta lidí, kterým se říká nepraktičtí intelektuálové. Když se spojí se tou sortou praktiků, jedni dodají know-how v jednom směru a ti druzí v tom druhém, nepřou se, ale mají se rádi, tak mají čas oba na práci i na zábavu :-))) I na to vzít s sebou na tu cestu i potomka a naučit ho oboje :-))

      • No ta úvaha o skleníkových dětech by se dala dost rozšířit… Například na to jídlo a rozmazlené chování… Když jiné děti nemají nic nebo jen velmi málo… A nebo pomáhání doma… Ve srovnání s prací na poli… A nebo jejich dárky a party k narozeninám… Nebo kolik mají hraček, a ani si s tímvším nehrajou…

      • To jsi myslím udeřila hřebíček na hlavičku. Jen co si na to ušetřím, beru to své dítě někam, kde uvidí, „vo co gou“. Mluvit o tom totiž nestačí, to se musí vidět. Však sama víš. Neváží si toho, co mají… ovšem jak by vůbec mohli, když to hmatatelné srovnání nemají. Četla jsi ty posty o tom, jak dětem dali k obědu porci jídla, co mají děti v chudých zemích? Nebo jak ty holky jeli pracovat kamsi do továrny, už si přesně nepamatuju? A jak byly zděšené podmínkami???

      • Jo, četla a i to reality show jsem viděla… Módní bloggery poslali do Indonésie do textilky…
        Je to hrozně důležité zažít na vlastní kůži… Proto taky takhle cestujeme a myslím, že to by měl alespoň jednou udělat každý člověk, někam daleko odjet na delší dobu, ideálně dokud je mladý…

      • Jo… dřív než na egyptský nepořádek budou reagovat povýšeným „ti jsou ale děsní“… ale spíš „a v tomhle fakt někdo žije? A na co já si stěžuju?“ A pak to stěžování na situaci na Západě, které je oprávněné, dostanou jinou perspektivu a jinou sílu…

      • Váš komentář se odvíjí od předpokladu, chápu-li správně, že tím, že svoje děti nebiju, vychovávám je skleníkově. A že teprv bitím získají ten správný vklad do života. A že si jednou vyčtu, že jsme je nebila. Takhle to chcete vidět, takhle Vám to zapadá do Vaší představy. Prosím : ).

      • Klid… Chce to brát s rezervou a nadhledem. Ale jsem sama překvapená, jak moc aktuální a emotivní téma to je…

      • Milá Veroniko, nemyslím si o vás nic, neb jak jsem řekla (napsala) papír hodně snese a já vás neznám? Tohle je diskuse na nějaké téma, řeč se mluví a voda teče. Z toho, že vás taková poznámka vyvede z míry usuzuji, že stoprocentně vyrovnaná nejste, že výjimka potvrzuje pravidlo a občas vypěnit je mnohdy účelnější, nežli o tom týden žvanit?
        Hodně štěstí ve výchově, mým dětem táhne padesátka a občas vypěním i přes jejich i svůj věk. Tedy nefackuji je, to bych mohla nějakou chytit zpátky, cha cha cha.

  12. asi taky zalezi, z jakeho prostredi kdo vychazi… ja z extremniho 😀 Tata naprosty respektujici pristup a nervy mu ruply snad jen dvakrat trikrat. Ale kdyz jsem neco vyvedla, s ledovym klidem me poslal pro pasek meho vlastniho vyberu a dostala jsem vychovne po zadku. Mama… no to by bylo na dlouho. Dneska ji chapu, byla pod silenym tlakem a neustala to, vybijela to skrze mne, doslova.

    • Taky myslím. Já od našich, co si pamatuju, dostala jen jednou… to jsem házela na sestru ze střechy hrušky 🙂 Od matky. Otce si pamatuju jednou, že vypěnil. Ale neuhodil. U nás se většinou řešily hádky s mou sestrou :-)) Asi jsou dva způsoby, jak to bití v dětství člověk přežvýká… buď se zapřísáhne, že to dělat nebude /a dĺouho to má svým rodičům za zlé/… a nedělá a nedělá, ustupuje, dokud nevypění. Nesnáším konflikty a hodně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila stát si klidně za svým, předtím jsem byla ten ústupový typ… a vím, co to udělá, když pak ta natlakovaná sopka bouchne.
      Anebo začne tvrdit, že „tak je to přece správné“ a „mně to taky neuškodilo“… a vehementně, zuby nehty, se té představě brání… aby si nemusel sám před sebou přiznat, že mu to ublížilo a hodně… a že to má svým rodičům, které chce považovat za dobré, sakra za zlé (o tom ostatně psala i ta paní z oné knížky o Uzdravení vnitřního dítěte, to není z mé hlavy).. Já si totiž nedokážu představit, že násilí někomu neublíží… Kdysi jsme právě na jednoho takového tatínka na RaR semináři narazili. Několik víkendů trvalo, než byl vůbec ochotný připustit, že na tom respektujícím netrestání (ale používání přirozených důsledků) něco je… a že fackama se fakt nic nevyřeší (tedy pokud nechci mít doma poslušné dětátko, které se jednou vzbouří) a pak najednou chodil a říkal „jo, ono to jde“. S některými dětmi je to, uznávám, velmi složité… slyšela jsem zrovna nedávno dvě maminky v tramvaji, jak to nešťastně probíraly… netroufám si to kritizovat, nešlapu v jejich „mokasínech“… ale že je to zdravý přístup, o tom si dovoluju velmi velmi pochybovat… a nikdy ho nebudu vynášet do nebes…

  13. Podle mě, reakce by měla vyplývat z akce a dávat smysl…. Pokud jí řekneš, jsi napapaná tak jdi trávit do postýlky a nebudeš koukat na pohádku, nedává to smysl… Kdyby večeři normálně snědla, taky bude najedená a pak by taky nekoukala na pohádku?? Ona správně vyhodnotila, že problém je v nedojedené večeři a vyřešila po svém. Pokud bys jí řekla, jdeš si lehnout, protožes něco slíbila (Lvovi, že bude jíst véču) a nedodržela to, pak by neměla důvod vyhazovat večeři a naopak by měla důvod večeři dojíst…. Když to vyhodí, je hodně jednoduché ukázat do koše a říct, lež má krátké nohy, já vidím žes to vyhodila, to nic nemění na tom, že pohádka nebude… a ještě bych jí přidala tím, že když je to v koši, ztratila i tu poslední šanci dojíst to později a dostat šanci ještě koukat…. v jednoduchosti bývá síla a děti jednoduchost chápou v jakémkoliv věku, protože je to přirozené… lhaní ani z jedné strany není dobré…. když lžeš dětem, vidí to a začnou taky, přeci se učí od nás nejbližších a „jsou naše zrcadlo“…. Tim ale neříkam, že mi někdy taky neujede ruka….. ale je fakt, že to uznam a jdu jako ta první strana se udobřit, vysvětlit a přiznat svou chybu….. prostě zbytečně nekombinovat, jednat jednoduše a hlavně přímě…

      • Neříkala jsi, že už to byla taková poslední kapka do toho jejího vybírání si v jídle?? Za tu dlouhou dobu, co řešíte její jezení/nejezení zeleniny a ovce a tak. To je jedno k druhému a je to hned, také jsem měla pár hysterických výstupů, které tedy u mě končí jen řevem 🙂 Což z mého úhlu pohledu také není nic moc a nikam to nevede. Většinou jen k tomu, že já sama si uvědomím, že dělám něco špatně :-)) Což je samo o sobě super. A pak se to většinou změní a srovná :-))

      • Jo, to byla, ale má to ještě další rovinu, která speciálně mě točí… Jen nevím pořád proč

  14. Teď trochu z jiného soudku: jak děláš ty wrapy? Máš nějaký oblíbený a jednoduchý (!) recept? Tu tortilu kupuješ nebo vyrábíš? Já si je kupuju v jednom pekařství, ale ráda bych je zkusila i doma.

  15. Nemam cas to cist cele, ale prijde mi, ze ta „netrestaci“ modni vlna je rozsirena vice, nez jsem cekal 😦

    Ja celkem jedno, ze k tomu bylo dite donuceno, ostatne 4.5 lete dite premysli jinak a to analyzovani situace je vysada dospelych – pak ovsem nema cenu to diteti vysvetlovat, kdyz to stejne nepochopi. Hodila jidlo do kose proste musi implikovat nejaky trest. Pouhe slovni odsouzeni je imho pro male dite nedodastecne vytycena hranice.

    Samozrejme, nerikam, zmydlit do fialova, ale placnout. Fyzicno je proste do urciteho veku imho jedina mozna cesta (cest vyjimkam, ale my ji doma proste nemame, ani v jenom exemplari – resp. u juvenissimy je na soud brzo… :))

    Tak a ted do me! 🙂

    • Výzvu přijímám!! :-))) Jsi strašnej necita, takhle se k těm chudáčkům malejm chovat, vždyť jim na dušičce ublížíš a jak to s nimi jednou dopadne??? Určitě z nich vyrostou násilníci a skončej ve vězení!! Nebo budou mít depku a skončej v blázinci :-)))))))))))))))
      Ne, to nemyslím vážně :-)))))
      Já bych celou tu situaci prakticky řešila nejspíš takhle: sama pro sebe bych si zanalyzovala, co se stalo, zjistila bych, kde jsme my sami udělali chybu a příště bych se snažila podobné situaci vyhnout. Dítěti bych řekla, že tvrdit mi, že to snědla, když se stačí podívat do koše, je jako tvrdit mi, že na stromě skáče opice, když se stačí podívat z okna. Jen to není tak legrační a dost mě to mrzí. A zdůraznila bych (aby věděla nejen co NE, ale i co ANO), že příště chci, aby se se mnou třeba domluvila, že si to sní později. Někdy v budoucnu, když by se vyskytla příležitost, poukázala bych na to, že i pro ni není příjemné, když ji někdo podvádí a lže jí do očí. Aby jí to fakt došlo na jejím osobním případě. No a pak to chce nějaký přirozený důsledek – záleží na tom. Pokud by to vyhodila prostě proto, že to nechtěla jíst, tak by to dojedla (tedy podle stavu wrapu :-)). Vzhledem k tomu, že to asi nechtěla jíst, protože chtěla na pohádku, tak bych ji pohádku zatrhla a asi by fakt metelila šupem do té postýlky. To si myslím, by pro ni byl nejúčinnější „trest“ (pokud tomu tedy tak chcete říkat, pro mě za mě). Jasně by totiž pochopila, že podvodem se rozhodně toho, co tak strašně chtěla, nedosáhne. Ten koš pak případně vynést, to už by byl jen takový „bonus“.
      To celé tedy za předpokladu, kdy by mě to nevytočilo. Kdyby mě to vytočilo, přeskočila bych v první chvíli analyzování situace, nejvíc by ji asi „vytrestalo“, že maminka zelelená nepříčetností, seřve ji, že jídlo se nevyhazuje a že ani já ji nelžu, tak proč ona mě vykládá jasné lži a jestli si myslela, že se na to nepřijde a ona si v klídku bude s námi dívat na televizi, tak se šeredně zklamala… a mazala by do pokojíku a hodně dlouho bych o ní nechtěla ani slyšet. Já tedy nevím, jak Vy, ale já být čtyřletým dítětem, tak je tohle pro mě stejně strašné jako pohlavek. Nemluvě o tom, že pokud někdo není vysloveně cholerik ve stylu – plácnu a uleví se mi a dítě obejmu, tak je ten pohlavek v tom jaksi navíc. Vždycky, když se mi to stane, tak si dávám sakra pozor, aby se to neopakovalo. A rozhodně nezastávám názor, že si to „zaslouží“. Ale poučné to jistě je, pro obě strany, a někdy nevyhnutelné, protože na obě strany nic jiného nezabralo, aby se poučili. Ale správné?? To ani náhodou…

      • My to delame opacne (u tech nejmladsich) – nejdriv fyzicky trest (jak jinak tomu rikat?) v podobe placnuti pres prdel (prip. ruku, kdyz treba nekoho uhodi apod.) a nasledne vysvetleni, proc onen trest nasledoval.
        Samozrejme, ze fyzicky netrestame za kadou blbost, nekdy proste stati dite „servat“, ale v tomto pripade je to daleko za hranici, kdyz staci servat – fyzicno tomu totiz da dalsi rozmer.
        A chceme-li uz analyzovat, jsou tu dva skutky, za ktere dite zasluhuje trest (at uz fyzicky ci „verbalne-socialni“) – jednak vyhozeni jidla do kose, druhak lhani.
        Uff, ja musim ke stroji, pruvod se pohnul, tak uz jen kratce, prijdu to dospat pozdeji…
        Jen na zaver opet poznamku – SAMOZREJME, ze trestat dite fyzicky za kazdou blbost, je blbost! Ale nepomuzou-li slova, byva to posledni spoustec „trvaleho ulozeni“, ze takto opravdu ne-e…

      • Však co já vím, co bych dělala s x divokými kluky? 🙂 Ale díky téhle diskuzi jsem si vzpomněla na jeden případ, kdy jsem chytla pohlavek od otce mé kamarádky… na základce v 6. nebo 7. třídě, když jsem jí u ní doma pomáhala se slovními příklady z fyziky. Já byla strašně překvapená… vůbec jsem na nic takového z domu nebyla zvyklá (bylo to jen proto, že jsem měla rýmu a popotahovala). Napadá mě, že mi na tom všem asi vadí to, když „proviněný“ nedostane šanci nápravy, ono už přece po xté není potřeba nic vysvětlovat, jen prostě poukázat na to, jaké pravidlo se překračuje) a hned je fyzicky trestán 🙂

      • správné ani náhodou? a jakou máte představu, že by „správné“ bylo? Když zmiňujete „přirozený důsledek“ – tak to je už fakt dojíst večeři – slíbila to, byla na to upozorněna. Myslím, že by se hodně lidí divilo, jak „chytré“ i čtyřleté dítko dokáže být. Zajímavé je, když si všimnete, že majitelé „vícečetných“ rodin v podstatě říkají totéž – do jistého věku (občas i pak) je diskuze absolutně mimo. (hlavně mimo chápání dítka). Spíše si s ní rodiče lepí vlastní ego a předsevzetí. Zbytečně. Jednoduše (plácnutím) nastavená hranice je i pro ně daleko lépe pochopitelná a přijatelná. PS: jak zmínil TT – čest vyjímkám – nevlastním ani jednu, neznám (osobně) žádnou takovou. Zato slýchávám dítka při cestě z a do školy – jak otevřeně šesti-sedmiletí přiznají:“jim řeknu, co chtěj slyšet – a dobrý“ 😦 by se rodiče divili

      • Za správné považuju spíš tu ideální nenasrací variantu 🙂 Dojedení večeře ano… ale za předpokladu, že bych neměla podezření, že bude jak ten Funes, jak do něj cpali hlemýždě 🙂 Nejlepší mi přijde ta varianta s postýlkou… vyhodila to, aby se mohla jít koukat na pohádku a nemusela jít do postýlky. Co se diskuze týká, já jsem v tomhle zabedněnec, já i našemu psovi vysvětluju :-)))))) A řekla bych, že i chápe :-))))))))) Ale je pravda, že se to občas zvrhává v prachsprosté moralizování, přiznávám. Ale pro mě je důležitý konečný výsledek, buď se chová tak, jak by měla, nebo ne a pak se to řeší. No, někdy mě pobaví hláškou „a přijdeš se na mě podívat?“, když jde spát (s tím, že by už měla spát). Přecházím to s vědomím, proč se ptá 🙂 Hodlá si rozsvítit a číst si apod. Pokud není ráno extra unavená, neřeším to 🙂

    • Odpovídám na dva Vaše komentáře a vlastně i ostatních najednou (na ten druhý už to bohužel vlákno nedovoluje, snad to nebude moc zmatené).
      „Netrestací“ vlna asi není úplně přesné, spíš jde o to, co je považováno za trest. Řada z nás se vyjádřila, že netrestat fyzicky, což ale neznamená netrestat vůbec. Jen mi přijde logičtější a pro dítě pochopitelnější, když mezi činem a trestem je nějaká jasná/logická souvislost (a už toho tady bylo navrhováno dost – nepročítala jsem zcela poctivě, spíš namátkou, ale myslím, že se z toho docela dá vybrat), než když za činem následuje plácnutí, které s ním vůbec nesouvisí.
      Nelžeme přece proto, abychom nedostali na zadek, ale proto, že lež má krátké nohy, stejně se na ni přijde, protože je to špatné, atd … vyberte cokoli z toho, co už bylo výše uvedeno.
      Nesouhlasím s tím, že čtyřleté dítě není schopné pochopit, že něco je dobré a něco špatné. Naopak, dětský svět je výrazně černobílejší, než ten dospělácký. Stejně tak si myslím, že rozhodně není na škodu se pokaždé, když k podobné situaci dojde zamyslet nad možnou (alespoň potenciální případně částečnou) vinou dospělého. Takhle malé dítě přece nelže proto, že by chtělo vědomě klamat, napálit rodiče a pak se jim za zády posmívat, jak dobře je občůralo (to je totiž, díkybohu, opravdu zatím mimo jeho rozumové schopnosti), ale proto, že řeší nějaký problém, který nedokáže zpracovat jinak. To, že nám dospělým to může připadat absurdní, zkratkovité nebo cojávím pitomé, neznamená, že pro něj prostě představuje jinak neřešitelnou situaci – nenapadne ho, že by se například dalo dohodnout na nějakém společně přijatelném řešení.
      Mimochodem mi přijde, že v dané situaci Lilly zrovna moc prostoru k diskusi nedostala a opravdu by mě zajímalo, jak byste si tedy představoval/i, že bude v dané situaci a ve svém věku reagovat? Dojí tu večeři, která už se do ní nevejde? Nechá si dobrovolně ujít pohádku, kterou fakt chce vidět? Nebo jak?
      Ještě čistě ze zvědavosti (reakce na Váš komentář níže), nepřijde Vám poněkud matoucí (z pohledu malého dítěte), že když někoho uhodí, uhodíte vy jeho, načež mu následně vysvětlíte, že to bylo proto, že ostatní se nebijou? Mě to přijde na hlavu postavené a to mi je roků mnohem víc.
      A aby se mi na hlavu nesesypaly hlášky o dokonalosti, dopředu říkám, že i mě ty nervy a následně ruka občas ujedou. Ale zaprvé z toho ledatak já mám nepříjemný pocit a zadruhé to absolutně nemá ten výchovný účinek, který plácnutí připisujete (alespoň tedy u mých dětí ne). Jediný výsledek je ten, že se mě dítě bojí, což není totéž, jako když jsem pro něj autorita. Strach podle mě není dobrým základem jakéhokoli vztahu a toho mezi rodičem a dítětem obzvlášť.

      • dítka zvládnout úspěšně (vědomě) lhát cca od čtyř let. A myslím skutečné lhaní, nikoli „fantazii“. Není to jen osobní zkušenost (s vlastními nebo cizími), ale fakt. Prokázaný. (jsou to malé, sobecké příšerky, což je absolutně v pořádku) Nedochází jim, že „řešení“ je krátkodobé. Stejně jako je pro ně v podstatě nepředstavitelna doba od zmrzky do večeře anebo trest týden bez TV. (pro příklad). Abychom nemluvili obecně, uvedu vlastní zkušenost. Zprůměrovanou. Nemohu sloužit vyhozeným jídlem (to by zřejmě brouci dodnes spali na břiše), ale podobné diskuze proběhly. Jekot začal již u stolu (než jsem se poučila já (zvl. tatin) a nedali na sliby, že určitě tuto a tamto (sní, dojdou…) – zvl. když si uvědomíme, že opravdu nejsou schopny odhadnout, co bude za hoďku, natož dvě). Vypěnila jsem, sebrala talíř, dítko nasměrovala do pokoje. Zbytek večera bez zábavy ostatních. Jídlo naservírovala příští den. Ke lhaní – dokola jsme opakovali lhát se nemá! Pokaždé jsem doufala, že vícekrát neudělají, pochopí. (u nás platí, dodnes, pravidlo tří). Zjistila jsem lhaní (ať náhodou nebo běžnou „kontrolou“) – dala jsem možnost se přiznat. Nenápadným vyptáváním a nápadným zdůrazňováním, ukazováním. Ve vyšším věku už jen jednoduchá otázka (chceš mi něco říct?). Opakovalo lež – tož třista z místa. K tomu okamžité – není za skutek, ale za lež. Příčina-následek si spojily velice rychle už jako malé. Uhodilo dítě – praktické:“nečiň jinému, co sám nerad“. Bolí je velice abstraktní pojem (nejml.nepobral dodnes a nepobere). Okusit sám – to je něco zcela jiného. Reálný pocit. PS: dítka odmala silně dominantní, tudíž jsme klasická „smečka“. Demokracie u nás končí u domovních dveří, pravda. Vysvětlování se ukázalo býti ne vždy zcela účinným, přesto pochopily, že i jejich svoboda má svoje hranice. Jestli něčím opravdu netrpí – je to strach z matky 🙂

      • Stála jsem vedle… zaslechla jsem něco v tom smyslu, že holčička si na něj „lehala“, asi opírala se do něj. Stěžoval si matce, ale ona to neřešila, opakovala, aby přestal zlobit. Vyhodnotila jsem to tedy tak, že to chlapec vyřešil po svém.

        Co se těch aut týká… kolikrát jsem brala malou do náručí, když nebyla ochotná po dobrém pochopit, že někde něco ne (třeba když vyváděla v supermarketu, že něco chce). Neplácla jsem, lapla jsem ji vztekající a odešly jsme pryč. Do budoucna pochopila, že vztekáním se nedomůže ničeho. Kupovat se nebude nic, pokud se na tom SLUŠNĚ nedomluvíme :-)) Ono je to asi jak s tím fyzickým vymezením hranic… nemusí to fungovat hned napoprvé, nebo v nějaké situaci ano a v jiné ne… ale já jsem tvrdohlavá a prostě si nakonec prosadím svou :-))) Přes silnici se neutíká a v obchodě se nevzteká. Jen bez pohlavku. Možná to jen déle trvá?? Nevím.

      • spis jsi mela tu moznost… ja jsem ke triletacce mela v kocarku male miminko a nemohla tak triletacku brat do naruce…

      • To jistě jo… spousta věcí je jinak, když je prostor se jim věnovat…. a každé dítě si z toho odnese to své… já opravdu dost věřím, že každé dítě si našlo toho svého rodiče 🙂 A nic se neztratí, ani to, co může vypadat jako negativní… aspoň doufám 🙂

      • možná ? tím, jak jsem říkala – každé je jiné. btw: odnést je fyzické vymezení (převaha) 🙂 ale to už bychom rovnou mohly zamířit k tomu, že vykloubit dětskou ruku je, bohužel, mnohem snazší než rodiče (mnozí) vědí. Doufám, že rodiče sami najdou, co pro jejich dítě je to nej…

      • 🙂 Možná nakonec dojdeme k tomu, že my sice vykládáme o vysvětlování, ale v zásadě si každý nacházíme nějaký svůj vlastní způsob fyzického zásahu :-))
        To nejlepší?? Většina rodičů to tak asi chce, většina dětí o tom jednoho dne asi zapochybuje, ale většina dospělých (kór až se sami stanou rodiči) jednou svým rodičům asi odpustí :-)) Spíš než jestli kdo kdy někoho plácne mě mrzí ta menšina rodičů a menšina dětí a menšina dospělých 😦

      • Dostavam se k tomu az ted a opet mezi praci, takze jen ve strucnosti…
        Ad „Nelžeme přece proto, abychom nedostali na zadek, ale proto, že lež má krátké nohy“ – nekrademe prece proto, abychom sedeli ve vezeni, ale abychom meli neco, co chceme…
        Jak treba vysvetlit ctyrletemu, ze opakovane (dvacetkrat za sebou, treba) prekracuje hranice a ze se mi to nelibi? Kricet na nej? Ano, nekdyt se neudrzim, ale porad mi prijde, ze placnuti je duraznejsi a proste fyzicky pocititelny – asi jako elektricky ohradnik pro zvirata.
        Asi mame divny deti, ale slovni zakazy a vysvetlovani proste a jednoduse nefunguje…

        P.S. – zbytek diskuse jsem necetl, ale proste nestiham…

      • je tady videt zajimavy trend… cim starsi rocnik tim spis pripada fyzicky trest normalni… naopak cim mladsi, tim je to odsouzeni vetsi. Zajimalo by me, jestli je to neco, co se meni s vekem, nebo ten pohled na fyzicke zasahy se uz nemeni a zavisi (take) na datu narozeni?

      • 🙂 tipla bych si, že Aves má blíže ke mně – a TátaTuleň k tobě – takže věkem a ročníkem narození asi tak moc nee …

      • hm… no tak ja to zkusim, byt to neni uplne korektni… udelam na to samostatny post, tady se to uz ztrati… mmnt

  16. No, tak zrovna včera jsem na vás myslela….. Když jsem trochu naštvaně odmítla (ale pozor i vysvětlila, ale on to v tu chvíli stejně nebral) Sluníčkovi, že nepůjde na další návštěvu (ten den už druhou a kolikátou ten týden ani nepočítám… prostě už to nebylo vhodné a bylo to k večeru)… Na to konto jsem se rozhlédla a jeho boty uprostřed zádveří a průchozí dveře na schody dokořán…. Tak jsem trošku zvýšila hlas, že ať si to kouká uklidit a zavřít dveře a zeptala se, jestli zavřel dveře i dole pod schody… Ano… otázku jsem položila záměrně ještě jednou jestli opravdu… ano i na po druhé…. po chvíli jsem sama dolů šla a ejhle, dveře dokořán…. tak co myslíte, jak to dopadlo?… Seřvala jsem ho na dvě doby, viděla jsem rudě a poslala ho do svého pokoje, že jestli mi bude lhát tak spolu teda kamarádit opravdu nebudeme (bohužel i zde se nahromadilo víc věcí tak mi bouchly saze)…. no tak toliko k mému míromiluvnému přístupu ;-))))….. ale přiznám se, že jsem ráda, že většinou přistupuju mírně a vysvětlováním, protože když to pak potřebuju vygradovat, stačí jen hulákat a nemusím přitlačit ještě víc nějakýma výpraskama… většinou pak ještě přemýšlím, jestli jsem nepřestřelila a když uznám že ano, tak jsem já ta první, kdo se jde udobřit a vysvětlit své jednání… ale pozor! nebývám vždycky já ta první… takže doufám, že tenhle přístup těm dětem taky něco dává a učí se ho používat…. Btw. je to super „dát dítěti na zadek“ a je vyřešeno a jak to budete řešit až mu bude 13-14 a bude o 10 cm větší… budete se s ním prát???

    • Gleep, ja si myslim, ze fyzicky zduraznit hranici je potreba jen u malych deti, ktere vysvetlovani v nekterych dulezitych vecech jeste nepochopi (u mne napriklad opakovane vbehnuti do silnice a treba i to prime lhani), u tech vetsich uz to pak opravdu nefunguje…

      • Já fyzicky zdůrazňovala jinak…. pokud vběhla do silnice, tak stačilo ji silněji chytit za ruku nebo obě, sednout si k ní, podívat se jí do očí a říct jasně, důrazně, rozzlobeně NE! Pochopila. Ten rozdíl mezi úsměvem a přijetím a zamračením, jiným tónem hlasu a odmítnutím je velmi hmatatelný. Nikdy jsem ji neplácla (ne, kecám, párkrát v afektu a bezradnosti, v úplně neadekvátní situaci z dnešního mého pohledu, ale reakce byla tak jasně právě opačná, než jakou jsem potřebovala, že jsem to už nikdy znovu nezopakovala). Taky to beru tak, že ona dnes už ví, že má hranice je řev. Takže tam končíme v tom nejhorším případě. Nečeká až na fyzický zásah. A když ona je frustrovaně v afektu, nikdy mě neudeřila (jak slýchávám od matek, které to dělají a pak se strašně diví, že je dítě vůči nim agresivní), ale zato začne křičet 🙂 Na mě ne. Nenadává mi stejně jako já nikdy nenadávala jí, ani ve vzteku (takové to „jsi na nic, blbá atd. atd.) Prostě si začne nahlas vztekle zpívat, no fakt :-)) A u toho třeba dupat. Celá maminka :-))))))
        V souvislosti s tím bylo zajímavé sledovat teď ve středu maminku s dvěma dětmi, ktere byly zrovna dost rozhádaní. Chlapeček si na holčičku stěžoval, kňoural a chtěl jít za ní a bouchnout ji. Maminka nejdřív v klidu mu v tom bránila, pak mu celkem v klidu dala pohlavek. Chlapeček zakňoural ještě víc, jak vnímal tu nespravedlnost toho všeho, a ještě razantněji za holčičkou vyrazil a podařilo se mu ji bouchnout. A pak byl spokojený. A uklidnil se. (Možná ve svém smyslu pro spravedlnost to prostě pochopil tak, že za provinění je třeba bouchnout). Takže asi tak k tomu, že pohlavek je jasný signál, po kterém si dítě rozmyslí dělat to, zač jej dostal… ani to vždy a všude nefunguje….

      • no ja vim, ze je jeste tenhle pohled… v afektu by to nemelo byt nikdy, na tom jsem zapracovala a radsi trisknu necim o zem nebo tak neco… a taky kazdy jsme jiny a i deti mame kazdy jine a ty mas fakt kliku 😀

      • Já jsem byla jako dítě taky dobrák a nepamatuju (kromě toho jednoho příkladu), kdy bych od rodičů dostala. Tak asi geny 🙂 A manžel je zásadně proti bití, i když mu kamarádi říkají, že to bez toho nejde. Jemu to jde. Fakt je, že mi jedna známá kdysi říkala (dceři mohly být tak 3 roky), že její dcera jí říkala (holky byly stejně staré), že ta moje moc neposlouchá 🙂 No, na slovo nikdy neskákala… ale to já taky nedělám :-))) A nikdy jsem to po ní nechtěla 🙂

      • vidis… ja to tak nesnasela, kdyz po mne mama vyzadovala to poslouchani na slovo… a dneska to delam taky, zvlast vecer a rano. jinak by totiz nebyl vubec zadny rezim, nemuzu za kazdou zvlast chodit a x-krat je zadat, aby se oblekly, najedly atd. atd…

      • jo a jinak je to fakt, mezi sourozenci je zase situace uplne jina… taky se s tim potykam, ted najednou se mezi holkama objevila rivalita a dost se to zhorsilo. zvlastni, cekala jsem zarleni na mimino a ono je to na mimino cukrbliky, a zarleni na tu druhou, protoze se na ni mimino vic smeje…

      • To je zajímavé. Řešit konflikty mezi dětmi to je ještě další věc, které je třeba řešit… a není to vůbec snadné… to já vidím jako učitelka… s třemi dětmi by mi ujížděly nervy furt :-))

      • Tak každý máme nějakou… budeš jednou velmi trpělivá a nic tě nerozhází… to taky není k zahození, ne?? :-)))

      • @Aves – hodnotila bych velice opatrně – protože dětské požadavky, mezi sourozenci zvlášť, spravedlivé nebývají. (prosazování silou je časté). Takže situace by se klidně dala vyhodnotit tak, že chlapcův požadavek nebyl oprávněný – když s jeho prosazováním nepřestal, dostal pohlavek. Sestru uhodil za to, že si mamce stěžovala, naschvál. Jestli Vaše dcerka pochopila takhle – gratuluji. Zrovna včera odnášel tatínek z parkoviště pod paží slečnu – cca 3,5 – protože za ruku vedl šprčka a slečna odmítala pochopit, že TEĎ běhat nemůže.
        @Gleep nevím jak kdo, ale myslím, že nikdo z nás tady nemluví „dám na zadek a je vyřešeno“. Jedná se o vymezení hranic u šprčků. btw. Moje děti – starší – už přesáhli Vámi zmiňovanou hranici. a) necítí se být „poškozené“ b) dodnes bych se – v případě absolutní nutnosti – nerozpakovala jim výchovnou uštědřit, i kdybych je měla požádat, aby se sklonily. Stejně jako když jim těch 14 bylo. Dodnes jsem já rodič a ony děti.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s