Přechodové rituály…

(Tohle byl koncept, ktery jsem omylem publikovala v hrube nahozene podobe… )

Třeba že nás ve škole (mě ani doma) nikdo nenaučil to nejdůležitější.  Jaké to je být žena nebo muž. Jaké to je dospět a přijmout svojí roli. Jak se vytváří a udrží dlouhodobé partnerství. Že se dá rodit i jinak, než podle hororových tradovaných scénářů. Jak vychovávat děti bez řevu (ano, pořád se mi sem tam nedaří a ujede mi to, ach jo). Prostě nám chybí tzv. přechodové rituály a až teď začínám chápat, jak jsou důležité…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

26 responses to “Přechodové rituály…

  1. Nevím, jestli právě přechodové rituály člověka učily, jak vychovávat bez řevu a jak udržet dlouhodobé partnerství…ale přechodové rituály nám rozhodně chybí. Už jen proto, aby měl člověk prostor vnímat, že se něco mění… že je něco jinak… aby i okolí mělo prostor přijmout skutečnost, že už jsme třeba ty matky, nejen třeba partnerky a manželky. Aby okolí (i my uvnitř) ocenili tu kterou roli. Já mám pocit, že tady na západě jsme to v rámci emancipace dotáhli(y) až k tomu, že se nám role dívek, manželek, matek a pracujících žen nějak slily v jednu… a nakonec nemáme vůbec nic pořádně. Tedy nemyslím, že třeba v Indii jsou na tom ženy extra dobře (s těma zprávama,co odtamtud poslední dobou chodí, už vůbec ne), ale upřímně řečeno, my jsme ztratily něco, co tam má každá první… ženskost. Je úplně hmatatelná už přes TV. Když jsem kdysi potkala holku z Ghany, bylo to totéž. Hmatatelné. Zápaďáčtí muži se mohli přetrhnout 🙂

    • smarja, ja jsem to publikovala…. to byl totiz jen koncept, co jsem si chtela ulozit a dodelat 😀 No nic… jsem uz dost KO z toho vstavani v noci po hodine…

      V Ghane jsem byla mesic a je to tak, ony to proste umi jedinym pohybem, pohledem… my uz jsme zapomnely, jak se to dela… skoda…

      • No jo, tam byla určitá graciéznost 🙂
        Tak vidíš, ani jsi to nemusela moc stylisticky vypilovávat, rozběhne diskuze i tak… jsi ušetřila dost času :-))))

    • May sukne a saty moc nemusi a neumi to moc nosit, neuvedomi si, ze ma sukni a klidne rozhodi nohy do stran… Lilly nenosi kalhoty vubec, je to pro ni potupa a trest. Ani teplaky. V zime maximalne teple elastaky nebo puncochy a kdyz je jo zima tak oteplovaky pres to (vcetne te sukne). Proc?

      • tak jsem si představila, jak by dnešní holčiny byly „urvané“ z oslavy první menstruace.. nemyslím, že by nám chyběly rituály, schází nám tradice. Žena má (a může) být žena, i když má povolání, děti, partnera .. Chybí „dámské“ kroužky (spolky) na probírání „ryze ženských“ věcí (lidově řečeno babinec). Víš, žila jsem v domácnosti mužských a ženských rolí. A jako – nic moc, fakt. (pouhá představa, že by chlap uvařil by neprolezla 😉 ). Vyboxovala jsem si kompromisy. Odnesla si poznání. Záleží na každé(m) z nás, na našich tradicích a na tom, co si z nich dokážeme vzít. Neformují nás rituály, ale výchova, rodina, příklady. btw: víš, zkus se podívat, kolik žen nosí sukně. všimni si, jak se sukní (naštěstí většinou) změní i postoj.. takže – zpátky do sukní 😛

      • Taky jsem si myslela, že jen tradice, ale začínám si myslet, že to dost souvisí navzájem… A ne, nehodlám dělat dcerám rituál oslavy první menstruace, ale třeba nějaký dárek koupím, aby to nebylo negativní… Chtěla jsem se taky zeptat, jak jste tohle podaly dcerám, případně podáte. Já dostala akorát knížku děvčátka na slovíčko… To ale nebyl Google…

      • A sukně – naučila jsem se je nosit v Itálii. V tom vedru to jinak nejde 😀

    • S tím zpátky do sukní musím souhlasit… je to tak. Když je mám, nějak mě to mění :-)) A v takových zemích jako je Srí Lanka nebo Egypt jsem měla tendenci je nosit pořád… ono už jen kvůli tomu podnebí :-)))

  2. Muzes se o tom prosim rozepsat nejak vic?
    Mimochodem, co to je tradovany hororovy porodni scenar? Myslim jako jestli to mas v nejake obecnejsi rovine (jakoze rodit v porodnici pod dohledem doktora je hruza a jedine spravne reseni je porod doma) nebo konkretne (treba cisar je spatny).
    Dik jsem velmi zadostiva odpovedi.

    • Rozepisu, mam to v planu, tohle jsem puvodne publikovat nechtela, byl to koncept…
      Myslela jsem scenar, kdy se zenske nekde na kafi predhaneji, kdo mel horsi a tezsi a komplikovanejsi porod… nebo popisy porodu a hororu kolem nich tem, ktere zatim nerodily… tobe se to nestalo? Nemyslim ted a priori domaci vs. nemocnicni porod nebo prirozeny vs. cisar… Spis takove to straseni mezi zenami… ty jsi to nezazila? Moje mama mi treba porad vykladala pred prvnim mym porodem, jak me rodila 24 hodin a jak to bylo hrozny…

      • Jojo,zazila, i kdyz ne nijak drasticky. Jen jsem nepochopila, ze mas na mysli zrovna tohle.

      • Já jsem chápala, co máš na mysli, protože jsem to taky tak brala… že mezi ženami prostě koluje představa, že porod je hrůza. Jen má kamarádka, třetirodička, tvrdívala, že by do toho šla zas (prý prima adrenalin :-)). Upřímně řečeno, co si také má kdo myslet, když mu právě všichni vykládaj, jak to bylo děsné (všichni to říkaj, ačkoliv ne moc drasticky) a když vidí v TV porod, tak buď ty závěrečné chvíle… nebo… já tedy nevím… ale já tedy neřvala jak tur, když přišli první porodní kontrakce… to bych prořvala 24 hodin :-))) Valná většina porodu nebyla nějak děsuplná… začala být, až když se do toho vložili doktoři s oxytocinem….

      • je to takovy zacarovany kruh… kdyz to porad vsude dokola slysis a vidis v tv, tak pak to automaticky ocekavas a ono se to, svete div se, naplni…

      • Přesně tak. Vždycky jsem říkala, že myšlení má vliv na to, co se děje… ale po letošním Absurdistánu už to mám tak nahmatané, že mě o tom nikdo přesvědčovat nemusí :-))))

      • Anebo partner mé kamarádky, který věří kamarádce mé kamarádky – porodní asistence – že je hloupost chodit se učit dýchání k porodu. že prý „je to tam naučej“ a že na kurzu je to můžou naučit špatně, že neví, jaký ten porod bude a co bude potřeba atd. A tvářil se jako mistr světa, téměř novopečený tatínek :-)) No, mě dýchání zatraceně pomohlo… a má známá mi vyprávěla, jak poprvé to byla „hrůza“ právě proto, že dýchat neuměla a že jí to tam nikdo nenaučil… podruhé už si nechala poradit…

      • dychani je fajn :] Mne to taky dost pomohlo… Ale na zapade obecne lidi moc vedome dychat neumi a pak to nejaky rychlokurz moc nespravi…
        Mno a napodruhe bych rekla, ze to vetsinou byva jednodussi nejak tak samo o sobe, vis, co se deje, a jak a uz je proslapana cesticka 🙂

  3. přiznám se hned na začátku – souhlasím s porodní asistentkou. Rituály- obřady – co si z dějepisu pamatuji, jsem sakra genetický prototyp keltsko-slovanského osídlení 🙂 Některé z dnes na netu zmiňovaných (zrovna co se dívek týče) jako tradici neberu, ba se mi i příčí (dcerám rovněž, a to jsem je nenaváděla, přísahám). Víš, vlastně tomu nějak nerozumím. Na jednu stranu – rituály – inicializační obřady původních obyvatel kdesi – a já poslouchám, jak je to přírodní, bezva, ačkoli tam určitě nikdy nikdo z mých předků nežil. Na stranu druhou – kolik u nich vidíme mužů u porodu, v kuchyni, s robátkem doma? Poslouchám, jak jsou ty porody strašné a namáhavé a nedoceněné a „fuška“ být doma – a jak my jsme si kdysi?! nestěžovaly, protože jsme nechápaly, jak nás společnost(muži) vykořisťují … (byly jsme blbky, prostě). Nebyly. Byla jiná doba, jiné trendy, my jsme byli jiní. Zdaleka ne všechno bylo tak „děsivé“, jak mnozí dneska líčí. Už tenkrát spousta mužů pomáhala, akorát se o tom nepsalo v denících. Záleželo na rodině, tradicích.. Sama za sebe – nikdo přece rodině nebrání ani dnes slavit postřižiny; přeju ženám, že mohou mít u porodu doprovod, je fajn, když existuje vítání občánků (zprofanované), slavnostní předávání OP .. PS: kdybych měla vyprávět, jak první menz. pobrala a popsala moje matka, daly by nejen dívčiny nohy křížem 😛 tudíž knížka byla dobrý nápad. Holky věděly „wocogou“ dopředu – a rozhodně netoužily po barvitém sdílení s okolím (ani rodinou). PS1: víš, jsem možná ve spoustě věcí „staromodní“ – ale když jsem dostala jakýkoli čupr nápad, co pro děti bude nej.. zvl. v tomhle – vždycky jsem se radši ujistila, že i ony to cítí stejně. Kdybych si na nich měla vynahrazovat, co se mě nedostalo, zažalovaly by mě – a každý soud by to uznal 😉

    • hm… to jsi mi nasadila brouka do hlavy… ale nedelame to tak trochu vsichni, myslim rodice, s tim, ze se snazime doprat detem to, co nam bylo odepreno a co nam chybelo? (napriklad ja jsem hrozne tezko nesla, ze me v noci, kdyz jsem se bala a prisla k rodicum do postele, vyhodili, ze mam jit spat do svoji. dneska to chapu, ale presto deti nikdy nevyhodim, protoze si to pamatuju i z druhe strany).
      A o MS jsme zatim nemluvily, ale chystam se na to… ty jsi o tom s dcerou nemluvila vubec?

      • mluvila – s oběma – v soukromí, protože tak si to ony přály. A to u nás přitom nikdy nebyla sexualita tabu (stejně, jako není pro Logika – tatin se červená, co my probíráme). Prostě to tak cítily – je to přirozené, přírodní. (naštvané, protože jim přibyly „starosti“ u sportu 🙂 ) Zbytek (já, syn, ex, pak i druhá – jsme si sdělili, jak jsme si (ne)všimli změn. btw. mluvila o tom děcka i mezi sebou – samo, aby rodiče nevěděli 🙂 ) Napsala jsi sama – „nám“ bylo odepřeno, „nám“ chybělo… My nejsme Ony. Trpím určitou záklopkou, protože jsem – naštěstí velice záhy – zjistila, jak jsme každý jiný – a nikomu nemůžu vnucovat nápravu vlastních frustrací .. Já si tohle „já nemohla – tak ty“ užila od matky – a ňus fialovej, velebnosti. Zvl. když jsem – v jejích očích – nejen neocenila, ani neobstála. Zastávám názor, že největším úspěchem rodiče je smířit se s tím, že děti se nerodí podle našich představ, ani se tak nechovají – jsou jaké jsou (vychytralé bestijky 😉 ), a přesto je dokázat „zapojit“ do rodinného soužití. tudíž ať žije „selský“ rozum, instinkty, příroda a historie 😆 Jo- přečetla jsem si p.Máslovou – teda nepamatuji, že by se doma babča flákala (jo, dokud se nevdaly, stihly vít věnce)- obstarat hospodářství a rodinu není legrace na dvě hoďky – ale byla víc „ženská“ než dámy, co potkávám. Sice jsem musela pomáhat i jako malá (a fest), ale stejně: měla jsem štěstí. Bylo mi dopřáno poznat – a později pochopit – že rozdělení ženské-mužské není vždy taková hrůůza.

  4. No, já mám pocit, že jak být ženou / mužem se nedá úplně naučit. Spíš odpozorovat. A zdaleka to nemusí být jen od maminky / tatínka. Není to sice úplně přesně k tématu, ale trošku to zmiňuje Helena Máslová: http://magazin.aktualne.cz/maslova-budoucnost-je-mit-vsechny-deti-s-jednou-zenou/r~19ff368e846c11e4a10c0025900fea04?utm_source=zena.centrum.cz&utm_medium=article-hint
    Čím dál víc mi přijde, že nejdůležitější je dovolit si (a pak taky dětem dělat) chyby a hledat vlastní cestu. Samozřejmě se to nesmí hnát do extrému – jako všechno. A samozřejmě, že s malejma priceznama … prostě buh vi co budu tvrdit za pet a deset let 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s