Od Veroniky…

(chci se k tomu vracet, tak kdyby mi náhodou komentáře zmizely, dávám sem)

A tak mi ze všeho tak nějak vychází, že hlavní misí mě a muže, jakožto rodičů, je vybudovat a udržet vztah. Silný, svobodný, kvalitní vztah s dětmi. Emoční zázemí, otevřené prostředí pro sdílení radostí i starostí. Všechno ostatní – zdá se – mají v programu : ), prostředí, ve kterém žijí, je sice nějak formuje, ale stejně se to nějak namíchá podle svého.

Mě naprosto překvapilo, jak je to vlastně jednoduché (ne snad to naplnit, ale popsat to). Poněvač jsem přesně ten typ člověka, co od začátku měl zato, že je v mých silách a v mé moci vytvořit (!) člověka : ). Dát mu všechno potřebné, lásku, pozornost, podněty, v té správné době to nejsprávnější; nezhřešit myšlenkou ni slovem, mít vždycky odpřemýšlenou tu nejsofistikovatější reakci… mlelo se to ve mě, výčitky vs. sklon věci nechat plynout a jet intuitivně… a pak se stala VĚC. Umřela mi kamarádka, zůstaly po ní dvě čerstvé vysokoškolačky. Na pohřbu měly řeč. Pojaly ji jako ódu na maminku. A tam zaznělo – že si vždycky přály být maminky kamarádky, když byla ještě holčička. Chtěly s ní běhat, závodit, čekat na ni v cíli, fandit ji, hrát si s ní… Bylo to to nejvyšší vyznání. Mohly tam říct cokoli. Vyjádřit jakkoli vděk, lásku, smutek. To, co po mámě zůstalo. A řekly: Mrzí nás, že jsme s ní nebyly celý ten čas, kdy jsme ještě nebyly na světě (!!!). Řvala jsem tam jako tele, a věděla, že neřvu v tu chvíli pro ni, ale pro všechny ty cesty pokusů, omylů, RandR, hledání… když jediná férová je právě tahle. A pak tenhle článek… A znovu si uvědomění toho, že člověk musí mít v sobě obrovskou dávku skutečné svobody, aby šel vlastní cestou přesně tak, jak to cítí, bez ohledu na to, co mají u sousedů. Co se řeší ve školkách. Co se na nás sype z netu. Prostě jít a být. Vypřáhnout se z toho umělýho postroje „to do“, aby… A tak. Bylo to vlastně nesmírně osvobozující. Spadl ze mě balvan „když jim teď nedám tuhle hru na tabletu, už nikdy nestihnou vpečetění bflmpsvz!“ a rozlila se ve mě velmi klidná sebedůvěra a „vnědůvěra“. Nikdy bych netušila, že taková vyznání mamince může zaznít, a vím, že to je něco, k čemu celý život směřuju, na co jsme se vlastně vždycky těšila. A nidky bych neřekla, že je pro mě tak zásadní myšlenka tak blízko – a byla tak daleko, za horama a dolama více či méně vědomého tlaku společnosti…

Advertisements

2 responses to “Od Veroniky…

  1. Amen …
    Velmi vystizne a trefne. Pocitove to mam stejne,byt rozhodne nejsem schopna to tak pekne vyjadrit. Ale ta praxe za tim pokulhava … a jak!
    A o tom to vlastne asi cely je ;).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s