jsme snad roboti?

Moc dlouho to netrvalo… May se už bojí poznámek, špatných známek a nechce na drakiádu, protože to „nejspíš nevyhraje“ a nedostane tak odměnu pro vítěze… ACH JO… 

Před pár dny, kdy si May měla dělat úkol v písance a nešlo jí to podle jejích představ (protože byla unavená, poslala jsem jí radši nachytat poslední sluníčko ven, s tím, že úkol stihne pak) to dokonce skončilo hysterickým záchvatem kňourání a pláče. Proč? Proč má mít šestileté dítě stres z toho, že neumí namalovat dokonale rovné čárky jako robot?

A vůbec, proč tahle společnost trestá každou malou chybičku, zatímco pokud je všechno správně, je to brané jako normální věc? Copak je nepřípustné, aby si prvňáček občas zapomněl něco do školy během prvních měsíců, co tam chodí?

Budu se muset snažit předat May svůj postoj k těm známkám a poznámkám… totiž, že na nich až tolik nezáleží. Snad se mi to povede, protože nejvyšší autorita je teď pochopitelně paní učitelka…

 

Advertisements

35 responses to “jsme snad roboti?

  1. Soucítím. Tohle není lehké, jít proti nastaveným pravidlům… ono tím totiž pomalu bude asi nasákat i klima třídy (takové ty debaty, kdo má jakou známku, jak to komu jde, kdo je lepší a tak… i když snad prvňáci spíš řeší ty hry). Možná je May jen ten typ, který hodně prožívá, zda je dobrá, nebo ne?? Já mám tak trochu dojem, že té mé by to možná i při známkování bylo tak trochu fuk….

    • May je dost citlivka, ale nečekala jsem, že bude tak prožívat i školu… Uvidíme jak to bude vypadat až se do toho víc dostane

      • Právě, je teprve začátek října. Nebo prostě jen bude ambiciozni a naučí se s emocemi, které doprovázejí neúspěch, vyrovnávat. Nejhorší by asi bylo, kdyby ze strachu z neúspěchu, se přestala snažit. U známkování prý hrozí, že děti za prvé začnou dělat věci jen kvůli těm známkám (a bez nich ani ň navíc… i když, já dělala i navíc, protože jsem cítila, že chci), ale hlavně, že pokud zjistí, že nemaj na jedničku, nebo dvojku, přestanou se snažit. Dlouhodobou frustraci organismus nesnese. Normální zdravá obrana.

      • Jo, proto jsem nechtěla známky alespoň v první třídě… Uvidíme jak to bude vypadat dál. Já doufám, že se to srovná a bude to mít na háku 🙂

  2. Achjooo. A tak nadejne to vypadalo na zacatku.
    Ja zase byla s Barborkou v pidiskolce (takovy klubik na dve hodiny tydne,kde sedetu uci byt bez maminky,ale muzu tam byt s ni,pokud ona chce). Byly jsme tam dve maminky, ostatnibdeti uz zvladly byt samy. Obecne docela dobry,deti cvicily, tvorily, atd. Ale to bylo furt tohle nedelej, neber si modrou na listy,ty jsou ted hnedy, kdo sni svacinu dostane odmenu,atd. Ja vim,ze se sama kolikrat prohresuju stejne a tak mam taky maslo na hlave. Ale hrozne me to mrzi.
    A nejak moc nevim, co s tim. A uz ted mam hruzu z toho,jak budem rsit za dva tri roky tu skolu. Oba s manzelem na ni mame z rady duvodu spis nepekne vzpominky a obavam se,ze i kdyz se mnohe zlepsilo,spousta stereotypu jede furt dal pryc.

    • Já bych dnes ze své čerstvé zkušenosti maminkám poradila, ať děti co nejvíc zvykají na kolektiv, ať se co nejvíc scházejí s ostatními maminkami a vnímají to, jak si děti hrají a pomáhají jim případně domlouvat se na aktivitách. Ať je co nejvíc učí, že nemohou skákat nikomu do řeči, že se na ně nezapomíná, že je jen potřeba chvilku počkat. Někdy to jde u nějakých dětí hůř, ale pokud to není vysloveně introvert, je dobré, aby se tohle naučilo zvládat ještě než nastoupí do školy. Protože je strašně hezké, že se v té škole, kam teď chodím do anglického klubu učit, snažíme o individuální přístup. Když klučina nechce, tak ho holt nenutím… protože to nevedlo beztak nikam… třeba se chytne později… ale když pak máte ve třídě z 6 individualit 5, každý chce dělat něco jiného a nejsou schopní se na jedné aktivitě domluvit, ani když se jim tu domluvu snažíte zprostředkovat, tak to už si každý fakt může vzít ten tablet a zalézt si někam sám do koutku a tam si hrát… třeba i anglicky. Na společné hry, na společnou zábavu, na učení se jeden od druhého… na to můžete zapomenout… všechno potřebuje rovnováhu… ani příliš direktiv na společnou práci teď hned šup, ani rozpad na jednotlivce…

      • Jo, to je přesně ta druhá strana pak… Otázka, jak moc umetat už tu byla, platí to i v tomto případě… Protože dřív nebo později narazí každý na systém, nebo společnost, která bude fungovat jinak, resp. ne ideálně ale třeba na bázi silnější vyhrává… A není dobré mít pak skleníkové dítě, které se nebude umět bránit…

      • Jojo, není dobré mít dítě, které bude jakýkoliv náznak toho, že není po jeho, že není středem pozornosti, že není nejlepší, trápit. Protože v životě většinou nebude po jeho, většinou nebude středem pozornosti a většinou nebude nejlepší. Pokud se to nenaučí ustát, budou ti, kteří se nebudou umět v tomto světě bránit… možná jednou dosáhnou svou individualitou velkých úspěchů, ale o štěstí a spokojenosti dost pochybuju. Pokud si z psychologie pamatuju, tyhle základní potřeby (důvěra, víra ve vlastní schopnosti atd.) se budují v prvních letech života. Tohle už by měli mít malí školáčci do značné míry pořešené. Pokud ne, potřebují pomoc. Ale nejsem si jistá, že odstranit jim z cesty překážky a nároky, je ta správná pomoc… ale nejsem odborník.

  3. Ja te nechci strasit, nicmene uplne stejne se sprajcoval (a sprajcuje) nas senissimus, kterymu v pondeli diagnostikovali ADHD. Ono je to i logicky, protoze lidi toho vedi o svete cim dal vic a na deti jsou kladeny cim dal vetsi naroky, aby se to stihly ve skole naucit – a je nabiledni, ze uz tak zahlcenej detskej mozek proste nezvlada…

    Kazdopadne mas pravdu v tom, ze obecne mame spise sklon k tomu trestani, nez k pochvale. Ja nemuzu tvrdit, ze jsem nejakej milius, kterej deti od rana do noci jen chvali, hladi a povzbuzuje, ale pravdou je, ze obcas proste bouchnu a pak litaj hromy blesky. Myslim, ze nejvetsi problem s ADHD nema senissimus, ale my, protoze se proste musime naucit delat spoustu veci uplne opacne, nez jsme byli dosud zvykli.
    Ale Buh vi, ze udelame, co zmuzem, uz jen proto, ze tim treba minimalizujem moznost vyskytu stejnych problemu u mladsich deti…

    Pravda je, ze ucitelnica na prvnim stupni je velmi dulezitej prvek ve vychove a kdyz se to ne uplne zadari, je na maler zadelano… Preju pevny nervy a dostatek sebeovladani, protoze to je v pocastku jediny, co muze clovek udelat – zaprit sam sebe, nest svuj kriz a dat decku, jak jen to jde, najevo, ze i presto ho ma clovek rad vic nez sebe…

      • Spis nez znat diagnozu jsme chteli poradit, jak ho zvladat, protoze prepis pul stranky z citanky za trest psal asi dve a pul hodiny… Cili trest spis pro nas, nez pro nej. Shodou okolnosti v PPP pracuje nase znama detska psycholozka, tak jsme si domluvili seanci a vyloupnul se z neho ukazkovy priklad 🙂
        Me je srdecne jedno, ze ma ADHD, ja mu chci pomoct… Bude to tezky, ale pujde to. Musi!

      • Hmm… Možná taky zajdeme… Btw za co dostal přepis čítanky? Je v první nebo ve druhé třídě?

  4. Sedmi, malé je mi líto, ale doufám, že se to časem spraví. Snad získá trošku odstup a nebude si to tak brát. I když prvňáčci bývají tak zapálení v tom udělat vše nejlíp, snaží se ve všem vyhovět.. aspoň co si pamatuji ve svém okolí.
    My teď zase řešíme s Juniorem, že se snaží všem rozkazovat, všechno řídit, mít pod kontrolou a když ne, šťourá do dětí, plácá je, staví se jim do cesty, aby někam nešly… dělá to i dospělým. hraje si na policajta, jen to přerostlo všechny meze… a po přečtení příspěvku Táty Tuleně se začínám bát… A je pravda, že já v reakci na jeho bitky taky bouchnu. Nikdy jsem si to o sobě nemyslela. Logicky si říkám, že se musím držet a v afektu konám jinak. Docela mě to u sebe mrzí a vím, že tomu vůbec nepomáhám. Pak se není čemu divit, když malý bouchne a křičí… ach jo, začarovaný kruh.

  5. Do budoucna přeju pevné nervy. Na obou stranách.
    Mě se právě tohle vůbec nechce řešit a tak stále zvažuju vzdělávací alternativy. Ale je to smutný, co škola někdy s dětmi udělá.
    Já byla jako dítě taky nervák, naštěstí mamka byla úžasná v tom, že na známkách nebazírovala a občas mě od přílišného učení odháněla 🙂
    Věřím, že rodičovský přístup má v tomhle směru velkou sílu a když děti nejsou stresované alespoň doma, dá jim to sílu odolat i tlakům školním. Časem, až zjistí, že paní učitelka není bůh 🙂

    • Taky doufám… Teď ještě instruovat babičky, které to hrozně prožívají… Vůbec i ten nástup do školy všichni hrozně žerou, jak je May první široko daleko…

  6. A je ta touha po dokonalosti z jejího popudu, nebo je k tomu nucená okolnostmi (školou)? My máme totiž takového kluka doma, co potřebuje být dokonalý – první pětka (tedy dosud i poslední) byl záchvat takový, že učitelka div nevolala sanitku. To samé jeho touha po medailích a diplomech. A vím, že to nemá ze školy, má to sám od sebe (my ho fakt nenutíme k výkonům, naopak, já byla docela ráda, když dostal nějakou dvojku třeba a za první poznámku jsem ho skoro pochválila) už z předškolní doby. Navíc on není nijak úžasný ve sportu (spíš průměr), takže ho hodně trápilo, že třeba nebyl vybraný na nějaké akce atp. Ale lepší se to každopádně, třeba sportovní neúspěchy už neprožívá tak šíleně 🙂
    Jinak v naší první třídě třeba zapomínání tak strašně netrestali, rozhodně ne první půlrok, oni tam vlastně skoro nic nenosili, dostávali jen sešity, které potřebovali třeba k domácímu úkolu. Víc učitelka přitvrdila až během druhé třídy.

  7. Je to pohled babičkovský, možná, dnes moc selský?
    Moje vnučka v době puberty (před deseti a více lety), zásadně odmítala hezké oblečení proto, aby nebyla středem pozornosti, mě zlobilo, že chce být (šedá myška), podle mojí představy, hezkého děvčátka se nechovala, dnes tomu rozumím. Chtít vyniknout, je dnešní, náročný trend ctižádosti ale jak na něj vyzrát? Neporadím, možná pravým opakem, menší pozorností, dnes se věnuje i nesmyslným věcem, větší význam nežli opravdu mají? Upozornění, i když třeba nechtěné, vzbudí ještě větší ctižádost?

      • Já myslela že jsem to naznačila, byl to již tenkrát přechod na systém kast, privilegovaných a neprivilegovaných dětí a silně cítím tu obavu? Kam budou patřit mé děti, o morální ceně nechci mluvit. To je na zvážení vás mladých.

      • No jo a teď je otázka, jak na to děti nejlíp připravit… Drtit aby uspěly v systému, který je špatně nastavený, nebo naučit, že na tom tak nezáleží a jsou i další hodnoty?

      • Zdravé sebevědomí? To je těžké i pro zralé dospělé a dětská dušička je tak křehká. Velice dobře ti rozumím Sedmikrásko, okolnosti dnešní doby jsou na hraně a neudělat chybu v té nejchoulostivější době dětského vývoje, nevím? Snad jen dobré zázemí lásky a jistoty?

      • ve finale jsme zase u toho, ze clovek se muze jen snazit, jak nejlip umi a modlit se, aby to nezvoral moc…

  8. Sedmi, určitě to brzy odezní. Je toho určitě na May jen moc. Nové prostředí, miminko, nová životní situace – a významná, pro mě významnější než vstup na gympl, nebo na vejšku, neznámý kolektiv, potřeba být dobrá, pozornost širokédaleké rodiny, třeba nějaké „ccccc…!“ od holčiček ve škole (naštelovaných třeba lehce antagonisticky – helejte, má divný jméno a žila v cizině! – známe; u mě ve školce bylo vymalováno, že jedna holčička se jmenovala Jarmila; jarmilka, že…) Úhrnem, my jsme taky vybziklý, když nastupujeme do nové práce; vyrovnáváme se s tím nějak; May je malinkatá, a má svoje způsoby řešení. Osobně tipuju, že se to přeleje do polohy „mám všechno na háku“, a bude :). Moje holčinka má tyhle tendence, které popisuješ, když cítí, že je v úzkých – nějak opomíjena, neakcentována. Když jsme moc rychlí, když bráška moc mluví a jeho humanistické periody jsou k nevydržení a my ji brzdíme ve skákání do řeči. Tož tak.

  9. Tak asi většina dětí chce mít pokud možno dobré výsledky. Někdo to více prožívá. Hlavně to moc nehroťte. Nevím, kde jsme udělali chybu my, ale dcera introvertka perfekcionistka to dotáhla tak daleko, že raději neodevzdala ve škole práci, když ji neměla celou nebo (podle jejího názoru) v nevyhovující kvalitě. 😦

  10. proti proudu 🙂 nevím – myslím, že každý je jiný – a všechno jinak prožívá. Touha být „nej“ je, kupodivu u holčiček silnější (je jich víc, co musí rodiče brzdit a vysvětlovat, že i „dvojka“ je známka..) věřím, že se to srovná. May si dokáže najít cestu. PS: školní tresty neznám (blbosti jako opisování zvlášť) – s mojí náturou bych je odnesla pí.učelce zpátky

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s