Nový Zéland

aneb dál už to fakt asi nejde

Lev včera odjel s velkým transitem pro věci a nábytek na Sever… mám z toho tak smíšené pocity, že se mi zdálo v noci velmi živě, že jsme nakonec skončili na Novém Zélandu 😀 

Nestíhám ani vstřebávat všechny ty zvraty a změny, natož o tom napsat… 

Původní firma tam je v bankrotu. Majitel, který nerozumí hrám a stal se před rokem 100% vlastníkem firmy, se rozhodl firmu se zavedeným jménem zavřít, aby mohl ušetřit na odstupných a pak otevřít novou, menší firmu o kus dál a nabídnout vybraným lidem víc práce za míň peněz. Klasika. Problém je, že pak se třemi dětmi, hodinou na dojíždějí a menším platem bychom to nejspíš museli ještě dotovat. Nebo se stěhovat, měnit holkám školu a školku, a to s několikatýdením miminkem…

Pak přišla nabídka z Čech, zajímavý projekt, propracovaný, zafinancovaný, ale na rok a na ŽL… 

Babičky si ale myslí, že jsme blázni se sem vracet… totéž i většina známých. Je těžké vysvětlit tady lidem, kteří třeba ani nikdy nežili mimo ČR, že serverský „ráj“ není tím, čím se zdá na první pohled… BTW skandinávské země mají fakt dobré PR, protože se o nich u nás snad ani nic negativního nepíše, ale tak to není. Všude je něco… a štědrá sociální síť taky není všechno…alespoň ne pro mě…  třeba o tom písnu později víc…

Teď poslední dobou neděláme nic jiného než to probíráme furt dokola a už mi to nějak začíná lézt na nervy… 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice a tak tu žijem.... Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

40 responses to “Nový Zéland

  1. No to věřím, že musíte být za exoty vracet se do Čech. Spousta lidí na to tady jen nadává. Pamatuju se na studentský festival v Norsku. Bydleli jsme u norských studentů. Taky na Norsko nadávali. Si člověk nepomůže 🙂

  2. Já to TAK NENÁVIDÍM. Nikdo neví, o čem mluví, taky se nám všichni známí divili, že se vracíme z toho úžasného evropského ráje, kde žijí civilizovaní kulturní lidé (ha, ha) a lítají pečení holubi do pusy. A babičky nechápu, to nemají zájem vidět vnoučata častěji než jednou za čtvrt roku? Ta naše by se zbláznila…

    • … presne… rikala jsem si, ze mi budes rozumet 😀
      To vis, ze chteji, ale mysli si, ze TAM by to pro vnoucata bylo lepsi… a moje mama napriklad taky, ze by tam pak odjela za nami na duchod. Nevysvetlis ji, ze s ceskym duchodem by tam fakt nevyzila a my si tam nevydelame dost na to, abychom ji platili extra byt a naklady… a v jednom byte to fakt nepada v uvahu…

  3. Oh yeah… „A proč jste se z toho Německa proboha vraceli do toho Absurdistánu tady…?“ známe známe… (a vysvětluj někomu furt dokola, že péče o autisty je v Badensku nulová, prostě dítěti frcnou asistentku a nechají to vyhnít, žádná speciální pedagogika, nic)

  4. Kecy těch, co tu situaci nebo zemi nezažili pusť z hlavy. I když je to šílené, že vás tak trochu „vyhánějí“, ale oni by rádi přijeli na návštěvu, tak si dělají takou malou dovolenkovou destinaci v jiné zemi… a váš život bude žít kdo? Nemám zkušenost s jinou zemí, jen jsem 300km od rodičů a jsem za to ráda. I když se pořád ozývají řeči typu – když vyhraju ve Sportce, koupím si nad váma byt… naštěstí pravděpodobnost výhry je minimální… nebo – až se narodí druhé, tak budeme jezdit častěji… wtf budu mít svých starostí nad hlavu a ne ještě nastěhovanou návštěvu… no sranda s rodičema fakt.

  5. Že bych si přála vejminek, jak za starých časů? Bůh mě chraň od dcerušek vašeho ražení děvčata, suchý chleba a vodu? Daly by jste babce?
    Klasika?
    Že by jste vy mladí vděčně našli a přijali pomoc, si my staří nemyslíme a tak ji nečekáme a ani neoplácíme a to je průšvih dnešní doby, není vám to líto, mě je!
    Kde je láskyplná pospolitost rodin?

    • musím se „mladých“ tady zastat – a rozhodně bych neřekla „chraň mě od dcer vašeho ražení“.. Nemluví o ničem špatném. Žít svůj život má každá rodina – a nemohou se přeci rozhodovat podle toho, co se líbí rodičům? Doživotně poslouchat, nebýt „svými pány“? Zvlášť když představy lidí, co nikdy nežili jinde jsou většinou naprosto mimo…

      • Jedna věc na tom je pozitivní, že děvčata jsou upřímná a to jaký vztah mají ke svým rodinám je opravdu jejich věcí, pokud s tím ale jdou na veřejnost, tedy generačně, nemám za co bych je pochválila, ať se to týká Las Vegas nebo Nymburku. Že není lichotivé, tedy pro ně, to co o svých rodičích míní, je tedy fakt a kdybych to, jako jejich matka četla, asi bych si poplakala.?

      • Nenašla jsem, co by řekly špatného. Chtějí žít po svém – jak žijí Vaše děti? – a na tom nic špatného neshledávám. Představa rodičů o „superráji“ by měla mít své hranice a realita není, co se píše v novinách a statistice. Často se naše představy o životě s těmi našich dětí rozcházejí – a proto je špatná rodina? Rozhodně ne. Měli bychom si přiznat, že ani jako rodiče nejsme „ideální“ – a žít pod jednou střechou může přinést více problémů ..

      • tohle tema by bylo na dlouho… kazdopadne ted uz lip chapu, ze rodice proste chteji pro sve deti to nejlepsi, at se to tem detem libi nebo ne 😀 ale nekdy bych potrebovala spis, aby me mama alespon chvili nebrala jako malou holku… to snad neni spatne ne?

      • No, oni se ti rodiče dívají na svět z trochu jiné perspektivy, a mají jiné, a rozsáhlejší, zkušenosti.

        A můžu ti říci – z vlastní zkušenosti – že člověk, když překročí čtyřicítku, a začne se – neúprosně – blížit k padesátce, se začně na svět dívat ze _sakra_ jiné perspektivy.

        :-))

      • Fakt? Myslím ten věk…já hádala podle příspěvků kolem 30 🙂
        Jinak počítám s tím, že my důchody mít nebudeme… Já jakožto matka na Rd od roku 2007 a student do svých 26 nemám nárok ani omylem…
        A netvrdím, že časem se mi nezmění náhled a priority…
        Asi ale nejde chtít od 35 letych, aby měli náhled a zkušenosti jako 50+… Stejně tak od dětí, aby se chovaly jako dospělí 🙂
        Navíc mám velmi komplikovaný vztah s mámou, neodešla jsem prakticky v 15 z domova jen tak pro nic… Takže považuji za úspěch, že se vůbec bavíme že to většinou docela funguje, spousta věcí mi došla když jsem měla pak vlastní děti… Ale bydlení v jednom bytě opravdu nefunguje, dokonce jsem si to zkusila předloni na podzim na pár týdnů… To ale neznamená, že nechám mámu na důchod bez pomoci ne…

      • můžu říct – že ani po té čtyřicítce to zase není tak hrozné a obrat tak velký 😉 I když se člověk dívá na věci jinak – pravda – stejně musí nechat děti „žít“. Rozhodně od nich nemůžu chtít, aby se „staraly“ – a vůbec ne z nějaké povinnosti nebo tak. Čas a věk u některých ani nehraje roli (někdo má rozum v 25, někdo nemá ani v 60) . btw: a ta mateřská se Ti počítá – ale spoléhat na „důchod“ dneska ani nejde ..

      • no ja se blizim k te ctyricitce taky, tak diky za uklidneni 🙂 materskou jsem mela jen na May, ted mam uz jen zakladni RD a to se pry ted pocita jen z nejake casti ci co… s prodluzujicim se vekem naroku na duchod pak nebudu mit „odpracovano“ ani v 75 😀 ale treba muj deda ucil do 80, muj tata taky porad uci a ucit nejspis jeste dost dlouho bude, tak co 😀

      • Annapos: Neznáte ani jednu z autorek povzdechu osobně, tím méně pak jejich rodinu, rodinnou historii; a přesto zanecháváte jasně se vymezující komentář. Možná právě TO je jedna z věcí, kde nastává mezi lidmi rozkol: Neznám, a přesto mám názor; dokonce i radu, a světe div se, i jasný odsudek.

        Věci jsou takové, jaké jsou, a není kouře bez ohně : ).
        A nebylo tomu jinak ani v dávnověku, pomineme-li vzpomínkový optimismus typu „za našich dob byl sníh jiskrnější a krávy bučely dovedněji“, pak zůstává spousta důkazů o tom, že vztahy v rodině patřily vždycky k těm nejošidnějším, nejemotivnějším ve všech pólech spektra. Sice jsem ve věku Sedmi, a proto vyjadřovat se k tomu, jestli bych ji chtěla mít za dceru, je bláznivina, nicméně – Bože, jo! byla bych ráda, že to není puťka, co se bojí vytáhnout paty, je odvážná, silná, hledá co nejlepší způsoby přístupu k dětem, pídí se, zvažuje… Dobrý to je.

      • K tomu odhadu věku – docela by mě zajímalo, podle čeho se to, z psaného projevu, pozná :-)) (navíc to není poprvé, co něco takového slyším :-)).

        K důchodům. Ona jedna věc je „státní“ důchod, a jiná věc je privátní spoření. Spoléhat se na stát skutečně nelze – leda snad na holé přežití (to ale v Česku zrovna taky moc ne!). Fungující (a „rozumně“ neinflační) ekonomika je, pro adekvátní míru spoření, nicméně potřeba v každém případě. Navíc, důchodové fondy (plus všechen ten humbuk kolem) mi v ČR taky přijdou značně podezřelé (do toho bych nešel). A to je ale právě jedna z oblastí, kterou se člověk začne zabývat s tím přibývajícím věkem. :-)) (Osobně jsem měl štěstí v tom, že můj zaměstnavatel, v rámci interní politiky, přispíval do fondu všem svým zaměstnancům – aniž mě to v té době nějak zvlášť zajímalo; ale o to víc jsem ten fakt ocenil později, když mě tyto záležitosti postupně zajímat začaly.)

        Jinak, bydlení ve společném bytě, povinnost o někoho se starat – přece nemá smysl nikoho (ani žádnou hypotetickou situaci) hodnotit předem – a už vůbec ne podle okamžitých názorů projevených v diskusi (ale, na druhou stranu, má smysl diskutovat o těch názorech :-)). Ona přece jedna věc je co si člověk o něčem teď myslí, a poté úplně jiná co udělá – nebo neudělá – když daná situace nastane. Nelze – rozumně – předvídat ničí jednání. Ani své vlastní ne. A i ty názory se vyvíjejí – třeba právě zrovna v diskusi :-)).

      • Nevím přesně, prostě ty komentáře ve mně vyvolávají dojem, že je píše někdo kolem 30…
        Privátní spoření je v ČR taky dost diskutabilní… Úrok skoro nula a záruky žádné…

      • Protože (například) člověk neví, do jaké přesně situace se dostane (a kdy, a za jakých podmínek) a jaké budou další okolnosti („vstupní data“). Nebo může podlehout emocím – ty je také obtížné předvídat.

        Taky (IMHO) by předvídat vlastní chování a reakce nebylo rozumné, i kdyby člověk nakrásně měl dobrou vůli. Proč, protože každá situace je jedinečná a tudíž i vyžaduje jedinečné, adekvátní, řešení – právě v závislosti na konkrétních okolnostech.

        Člověk, který by měl své reakce nějakým způsobem „předpřipravené“, nereaguje na konkrétní situaci, ale na situaci úplně jinou, hypotetickou (předem vykonstruovanou), která může mít se situací aktuální společného velice málo.

        Předjímání člověka oslepuje, omezuje jeho analytické schopnosti.

        Samozřejmě, člověk má nějaké zásady (morální, například), podle kterých se snaží jednat. Ale 1. i ty zásady se vyvíjejí (někdy k lepšímu, někdy k horšímu :-)), 2. i ty lze – pod vlivem „dostatečně přesvědčivých“ okolností – porušit.

      • Asi hodně záleží na každém člověku… Já jsem chaotik a nevadí mi měnit a přizpůsobit plány podle aktuální situace… Ale například tchyně a švagrová jsou z toho na nervy, potřebují mít vše dopředu naplánované a pak to neměnit. Zajímavé je, že jim to většinou vychází, zatímco když se snažím já plánovat dopředu, moc to nefunguje.

      • já sice chaotik nejsem – ale jsou věci o nichž můžu dopředu říct, že „přes tohle vlak nejede“ – i kdyby svět – včetně rodiny – na hlavě stál. Ad anon – nesouhlasím, že by člověka předjímání omezovalo v analýze .. naopak. Probrat veškeré možné vstupy .. by jinak ani nebylo možné. Je pravda, že oproti „normálům“ mám vidění drobátko posunuté :))

      • Spíš než plány jsem měl na mysli reakce na různé nečekané, nebo, řekněme, stresové situace – takové, které člověka „vyhodí z komfortní zóny“.

        > „mít vše dopředu naplánované a pak to neměnit“

        No, to je právě (mimo jiné) to, o čem mluvím, když tvrdím, že člověk může reagovat na hypotetickou situaci. To platí jak pro dlouhodobé „neměnné“ plány, tak i (např.) pro skálopevná přesvědčení o tom, co je špatné či naopak správné.

        Předjímání – no, možná ten termín chápeme nějak odlišně. Měl jsem na mysli předpřipravené hodnocení situací (obvykle vzorových), z toho plynoucí „předpřipravené odpovědi“ případně i „předpřipravená (vzorová) řešení“.

        ———

        Odhad věku – škoda. Fakt by mě to zajímalo :-)).

        Rád bych si totiž o sobě myslel, že mám „mladé“ myšlení, nezatížené dogmaty. Fakt je, že jsem se poměrně dlouho pohyboval ve značně mladém kolektivu.

        Taky to ovšem může být myšlení naivně-infantilní. Což by – počítám – nějaký zkušený psycholog mohl odhadnout z mých „asperger-ish“ analýz. 😀

        Plánovat, a rozhodovat se, moc neumím. Spíš mám tendenci dělat věci „samospádem“. Což je taky špatně – možná je to horší, než ten druhý extrém (neměnné plány). 🙂

      • tak jsem to myslela… samospadem, taky tak funguju, vetsinou… obe babicky planovacky jsou z toho dost na nervy 😀
        S tim vekem – urcite je to „mlade mysleni“ 🙂
        a co ta zeme?

    • No, mluvit paušálně – staří, mladí – je velmi jednoduché. Než bych ale odsoudila některá děvčata, tak bych se zamyslela nad tím, proč mluví tak, jak mluví. Ono s některými matkami se totiž dá opravdu žít jen velmi těžko láskyplně pospolitě, protože místo láskyplné pospolitosti spíš vyvolávají (i z prosté lásky k dcerám a snaze, aby se měly dobře) spíš rozmíšky. O těch rodinách, kde matky na dcery kašlou, nebo dcery na matky kašlou tady mluvit nemusíme.

  6. No, musím říct, je ohromně zajímavé přečíst si názory a reakce na dané téma.

    Taky ale musím říci, že nesouhlasím (a to tak, ža značně vehementně) téměř s čímkoliv, co zde bylo na téma života v zahraničí (vs. v Česku) řečeno.

    Vezměme si třeba, v širších souvislostech, ty zmíněné důchody. Viděl bych v zásadě dvě možnosti:

    1. buď se ekonomika ČR bude vyvíjet tak, že ekonomicky v relativně krátké době (v řádu okolo deseti let) dosáhne úrovně západu. To ovšem bude znamenat, že s českým důchodem – na který si bude během tohoto období schopen člověk naspořit – nevyžije ani v Česku. Což, do určité míry, bude platit i pro dnešní ekonomicky aktivní generaci (hodnota případných úspor bude – inflačně – klesat proporcionálně s růstem úrovně ekonomiky). Pro ty rodiče (kohokoliv, kdo je blízko důchodovému věku) to bude platit stoprocentně.

    2. nebo ekonomika ČR zůstane pozadu. Tato alternativa by, IMHO, znamenala nižší životní úroveň pro všechny, jedno, zda ekonomicky aktivní, nebo v důchodu.

    Z bláta do louže, řekl bych. Možnost být součástí ekonomiky některé z rozvinutějších západních zemí mi přijde jako celkem dobrý způsob, jak se zmíněným důsledkům vyhnout. Další možností by bylo „patřit do vyšší než střední třídy“ – ale toho člověk nedosáhne prací – ani jako programátor ne. Ani jako schopný programátor ne. Pracovat (být zaměstnán) jako programátor je závod ke dnu – a bude hůř. Viz. konec té současné firmy (a více práce za méně peněz), a viz. zmíněný nový projekt „ale na rok a na ŽL“ (to je nějaká habaďůra, řekl bych – nějak související s tím závodem ke dnu).

    Nemohu si zkrátka pomoci, spousta těch argumentů mi přijde nedomyšlená, založená spíš na emocích než na analýze.

    ———

    Pokud jde o mě, já jsem – navíc – rád v zemi, kde se k sobě lidi chovají slušně ne proto, že jsou s někým zrovna kamarádi, ale proto, že jsou to _lidi_ a mají k sobě respekt (tak to vidím jak ze stránky emoční, tak i pragmatické :-)).

    • No a já se musím zeptat, protože nevím, jestli to tu zaznělo: žil jste někdy delší dobu v cizí zemi?

      Ohledně mentorující „babičky“ – je velký rozdíl postarat se o člena rodiny, když je to potřeba, a když se soběstačný člen rodiny přijede pověsit rodině na krk, aby si „žil líp“, i když by to znamenalo zásadní propad životní úrovně té rodiny. Tomu já osobně říkám parazitování, matka nematka.

      • Totiž jako expat není vůbec snadné najít přátele, a bez přátel je zas těžké žít i v zemi, kde se jeden k druhému chová tisíckrát slušněji než u nás – to není zaměnitelné ani kompenzovatelné.

      • ono je taky rozdíl, zda jsou expati oba nebo pouze jeden z páru – ale ani tak to není žádný med, spíš dřina ..

      • > žil jste někdy delší dobu v cizí zemi?

        V zahraničí žiji přes deset let. Trvale. Teď už bez návštěv Česka, a připadám si víc doma tady v té „cizí zemi“ :-)).

        Pokud jde o přátele, tak souhlas. A určitě zpočátku to není jednoduché. A „dávné přátele“ (z dětství, ze studií) tu – pochopitelně – člověk nebude mít nikdy (ale zase máme Internet :-)). Pokud jde o tu zaměnitelnost – ono to spíš záleží na tom, co si člověk vybere, než že by to nešlo.

        Jinak, přece nikomu nic nechci vnucovat (taky jak by to šlo, že :-)). Spíš mi šlo o to, uvést i opačný názor (a nějaké důvody pro), v kontrastu s tím, co bylo řečeno.

        A právě (i) proto, že to je nepřenosná zkušenost. Kterou člověk nemůže – plnohodnotně – udělat za rok, dva, tři (IMHO – mně „zdomácnění“ trvalo, když se nad tím zamyslím, cca. 4 – 5 let).

        Dřina – no jistě, je to dřina. Když chce člověk něčeho dosáhnout, je to dřina vždycky :-)).

      • Hmm… Tak dlouho jsem nikde nevydržela… To by mě zajímalo, která země to je?

      • Díky za odpověď, určitě věřím, že po fázi iluzi a deziluze přichází fáze sžití s tím dobrým i horším a zakotvení v novém domově, ale než k tomu dojde, je taky potřeba zhodnotit, jestli je to vážně to, co chci (pokud existuje volba). Já se třeba vždycky živila převážně češtinou (i v tom Irsku), nechci se toho vzdávat, i to mě limituje; dostupnost milujících prarodičů pro mě taky rozhodně není nezanedbatelný faktor. A tak dál. Veškeré ekonomické předpovědi pak vždycky jsou z principu spekulace…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s