v hlubině klid

Vlnobití na povrchu pomáhá hlubokým vodám zůstat v klidu. Mohu prožívat vztek a zůstat přitom vnitřně vyrovnaná. Jako bych byla oceánem emocí – na povrchu se strhne bouřka, ale hluboké vody zůstávají klidné. Krátká bouřka je očistná a děti ji dokonce občas vyžadují.

Máte to taky tak?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice moje. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

45 responses to “v hlubině klid

  1. Zajímavý článek. Pamatuju, jak jsem jednou řešila se svou zkušenější kolegyní – učitelkou právě emoce při výuce. Zpočátku jsem měla problém s tou povrchovou vlnou, obvykle jsem vybuchovala až v okamžiku, kdy emoce zasáhla hlubinu. Říkala jsem si, že když se zlobím, tak se prostě zlobím, že to nedokážu oddělit. Ale dnes už umím zasáhnout ještě ve fázi, kdy je to jen vlna a uvnitř jsem stále ještě klidná. Předtím mi to přišlo jako taková neupřímná hra, tak trochu manipulace :-)))) Ale ono je to prostě jen razantnější vymezování hranic, což asi hlavně někteří chlapci vyžadují 🙂 A také zjišťuju, že mé výraznější emoce snáší dcera velmi dobře. A pak chodí a ptá se mě, co by mě rozesmálo, nebo potěšilo, když se budu zas někdy zlobit 🙂 Ve mně to obvykle vře hlouběji a déle, než v ní.

    • taky jsem se naučila oddělovat a reagovat dřív, než to zasáhne i hlubinu… nejen ve vztahu k dětem, ale i ke Lvovi…

      • Že? V tomto kontextu mě napadla myšlenka, že to, co mi na tom článku ne až tak úplně sedí, je ta představa, že dospělí emocím tolik nepropadají. Ale ono je to možná člověk od člověka. Já tedy propadala velmi a jako malá jsem se s nimi nenaučila zacházet, potlačila jsem je. Učím se to teprve teď. Ale já byla strašný vztekloun a emoce se mnou mlátily fakt hodně. To ti kliďasové asi o sobě říct nikdy nemohli… to se jim to pak pluje po hladině :-))))))))

      • jo, to taky dost zalezi na povaze… ja jsem castecny cholerik, tak to proste nevydrzim drzet v sobe, ale zase bouchnu a za pet minut uz o nicem nevim… a vubec nechapu takove to vycitani deset let starych krivd… to se praktikuje u Lva v rodine ve velkem… nebo nechapu, jak se nekdo muze urazit a nekolik let s dotycnym nemluvit… ale holt kazdy to ma jinak.

      • Já nevím, co jsem :-)) Bývala jsem vztekloun. Pak jsem se naučila to v sobě držet a zas jsem bývala ten typ, jak to v něm dlouho vře, furt jako nic… a pak velká vřava. Neuměla jsem to říct včas a řešila jsem to pak tím, že jsem s tím daným člověkem už nemluvila a nestýkala se s ním, tedy pokud to nechtěl nějak řešit on sám.
        No, naštěstí už tak radikální teď tedy nejsem :-))) Ale to je tak, když se někdo v dětství nenaučí se silnými emocemi zacházet… protože pro společnost nejsou žádoucí…. a la nevztekej se, neřvi, buď pěkně zticha… nebo tě plácnu a pak teprve budeš mít důvod. Nebo to na druhou stranu ignorují úplně a nechají tě se vztekat… a pak ve škole zjistíš, že to tam není žádoucí. Rodiče jsou od toho, aby tohle děti naučili, ne aby to v nich udusali dřív než se do té školy dostanou….

      • Aha, tak to me nenapadlo, ze to muze mit nekdo takhle a proto pak nemluvit roky s nekym kvuli staremu konfliktu… no jo no…
        V tomhle ohledu je zajimave, jak to mas se svymi ex partnery… ja treba porad udrzuju alespon obcasny kontakt, ale jsou lidi, co udelaji caru a konec, uz nechteji nic vedet.
        A „osekavani“ emoci a chovani deti, aby se vesly do skatule nebo skolnich norem, to je kapitola sama pro sebe… u nas dost des, na druhou stranu pri takovem poctu na jednoho ucitele to asi moc jinak nejde…

      • Já měla partnery až v době, kdy jsem se takhle praštěně chovat přestala 🙂 Takže s těmi důležitějšími jakýstakýs kontakt udržuju stále. Víme o sobě, s mým bývalým se občas potkáme 🙂 Toho úplně prvního už asi bohužel nedohledám… holt ty skalní doby bez mobilů a facebooků :-))))))

  2. vybavila se mi „veselá“ historka. Nastoupená děcka – matka(já) – s nádechem připravena k – samozřejmě – výchovnému jekotu ve víru vášní (nikdo z nás si dávno nepamatuje proč). Asi po čtyřech vteřinách se ta nejmenší – tenkrát ve věku sotva čtyř let- podívala na zbytek osazenstva a jednoduše prohlásila:“jdeme. vrátíme se až JÍ to přejde“ .. njn, titul za mateřství mi halt uniká 😀
    Jinak – souhlasím. Vyzuřit hned – je to srozumitelnější hlavně pro děti. Nesnáším přímo bytostně, když to někdo v sobě dusí, a pak ječí za sto let zpátky. (taky se otočím a odcházím 🙂 ) Logik – autíci celkově – jsou živoucím důkazem existence lidských radarů . Stačí mu se podívat a přesně ví, že je „něco špatně“ – kupodivu i u cizích. Pokud se zlobím já – prý jsem ten typ, co nemusí promluvit, stačí když se podívá – rovnou se mě zeptá, zda potřebuju pět nebo deset minut 😉

  3. Hmmm… teda …

    100% nesouhlas!!!

    Skvělý příklad dodatečné racionalizace (ospravedlnění) sporného jednání – navíc jednání z pozice síly.

    Vezměme si příklad z článku:

    „Děti ovšem potřebují i naše emoce. V obou předchozích příhodách zareagovaly až na můj vztek. Synovi dokonce pomohlo, domnívám se, že jej pocítil fyzicky.“

    Co takhle nahradit osobu dítěte např. osobou partnerky?

    „… zareagovala až na můj vztek. Dokonce jí pomohlo, domnívám se, že jej pocítila fyzicky.“

    Vymezit hranice je jistě potřeba, v jakémkoliv vztahu – ale vztekem, nebo dokonce fyzickou agresivitou?

    Já teda bych něco takového nazval „abuse“, nemohu si pomoci.

    Autorka je prý psycholožka – tvrdí to o sobě. No, to teda pozdravpánbůh!

    ——————

    Navíc přirovnání:

    „Vlnobití na povrchu pomáhá hlubokým vodám zůstat v klidu.“

    kulhá. Pokud jde o vody, nemá vlnobití na povrchu na hluboké vody žádný vliv. Jsou v klidu s vlnobitím i bez něj. („Pomáhá“ má navíc nejspíš z reklam přeložených z angličtiny. To spojení přece v češtině nemá místo.)

    Chtělo by se asi spíš říci, že je potřeba nějak uvolnit nahromaděnou energii. Ale vybíjet si ji na lidech?? To snad přece ne.

    • Jeden smělý dotaz, máš děti? já jsem to totiž taky měla perfektně zvládnuté, do té doby, než jsem měla vlastní dítě…

      • Vlastní děti nemám (a už se těším, jak to schytám :-)).

        Měl jsem ale, postupem času, partnerky, které děti měly. Od malých až po velké. Jestli je to dostatečná kvalifikace (hlavně pro tuto diskusi – počítám, že to je to, o co ti jde :-)) nevím, ale jisté je, že úplně „nedotčený“ v tom ohledu nejsem. Uznám klidně, že to není úplně to samé – ale, na druhou stranu, zas mi to dává možnost nadhledu, řekl bych.

        Pokud jde o téma diskuse, nemohu si pomoci, vidím to jasně: v lidských vztazích existuje hranice, kterou nelze překročit. A násilí (a to nejenom fyzické) je za tou hranicí.

  4. Já jo, ale mýmu dítěti je šumák, i když zvednu hlas, i když ho instinktivně plácnu… 😀
    @anon: dítě ale není dospělý a taky se tak nechová. Hranice se musí nějak naučit a když nefunguje vysvětlování, bude fungovat zvýšený hlas, plácnutí, odstavení od zdroje konfliktu – ani jedno nepovažuju a nikdy nebudu považovat za zneužívání, naopak můj otec mě promyšleně psychicky týral bez jediného úderu nebo zvýšení hlasu. Podotýkám, že se s dítětem taky nejradši domluvím nebo odvedu pozornost něčím pozitivním, ale když to nejde, nenechám si s*át na hlavu.

    • „… když nefunguje vysvětlování, bude fungovat zvýšený hlas, plácnutí, …“

      Bude fungovat?? Sama přece píšete „mýmu dítěti je šumák, i když zvednu hlas, i když ho instinktivně plácnu…“. Takže asi ne.

      A proč asi? Protože proti tomu jednání získalo – tím, jak je s ním jednáno – imunitu. Bere takové chování za normu – a tu normu bude uplatňovat i ve svém dalším životě.

      To mají psychologové už dávno zmáknuté – teda, s výjimkou té autorky.

      • taky se mi dřív líbily knihy typu respektovat a další, které vysvětlovaly na principu „k partnerovi byste se takhle nikdy nechovali“, proč je dítě rovnocenný partner. Jenže časem jsem dospěla k tomu, i díky pobytu v zemi, kde tohle aplikují už druhou nebo třetí generaci, že je to jenom druhý extrém, reakce na příliš autoritářskou výchovu před tím. Myslím si, že už z podstaty toho, že já mám jako rodič za dítě odpovědnost, nemůžu na dítě navalit část téhle zodpovědnosti a tím ho připravit o dětství nucením ke spolurozhodování o všem a na všem. Z toho ale také vyplývá, že jsou situace v běžném životě, kdy je nutné, aby dítě poslechlo rodiče. Je prostě nutné nějak ty hranice nastavit a pak trvat na jejich dodržování, jinak to vede ke špatným koncům… V ideálním případě stačí vysvětlit, ale v praxi je to často jinak…

      • > Dítě NENÍ dospělý.

        Tomu nerozumím – přece snad nikde netvrdím opak (navíc, tady jsem prvoplánově reagoval na zjevný rozpor mezi „bude fungovat zvýšený hlas“ vs. „mýmu dítěti je šumák“).

        Dítě není dospělý – no jistěže ne. Žije ve svém světě, na své mentální úrovni. Dospělé reakce od něho čekat nelze. Potíž je, že my dospěláci často navozujeme situace, ve kterých ty „dospělé“ reakce očekáváme, a pak to dítě máme tendenci trestat za to, že se jich nedočkáme (viz. třeba ta typická situace s autobusem, kterou o něco níže popisuje avespasseri).

        Potíž je, že „dítě není dospělý“ si vykládá každý po svém. Někdo jako zodpovědnost (jsme zodpovědni _v první řadě_ za vytváření situací), někdo zase jako racionalizaci stavu, ve kterém se k dětem chováme tak, jak bychom se k dospělým nechovali.

      • reagovala jsem na „nahradit osobu dítěte např. osobou partnerky?“ v tomhle případě nelze užívat podobný argument. Jinak se jedná s dítětem a jinak s dospělým. A věřte mi, že situace můžete navozovat naprosto ideálně (a o tom něco vím) – a stejně škrvně bude zkoušet, kam až to „jde“. btw: neodpověděl jste mi na otázku. Předem upozorňuji, že nehodlám užívat spojení „jsem rodič, tak to musím vědět“ – prostě mě zajímá Vaše řešení. Poněvadž u mrňavého Nic nemůžete očekávat duchaplné a podnětné rozebírání stavů a siutací.

      • > vysvětlovaly na principu “k partnerovi byste se takhle nikdy nechovali”, proč je dítě rovnocenný partner

        No, ono je přece ale potřeba rozlišit mentální vyspělost, kde, pochopitelně, dítě rovnocenným partnerem není, a právo na slušné jednání – a tam dítě rovnocenným partnerem nesporně je.

        > díky pobytu v zemi, kde tohle aplikují už druhou nebo třetí generaci,

        To máš konkrétně na mysli Švédsko? Pokud ano – no, vždyť tu jsi cca. 1 rok. A – aniž bych chtěl kohokoliv podceňovat – za tak krátkou dobu se nedá dostat nikam jinam, než zůstat někde na povrchu.

        > jsou situace v běžném životě, kdy je nutné, aby dítě poslechlo rodiče

        Ano, ale ne s použitím násilí – pokud se takové situaci lze vyhnout.

        Malý příklad: mám kamaráda, jeho partnerka má autistické dítě. Pokud od něho člověk něco chce, musí se mu to sdělit v předstihu. Například (když se vrátím zase k tomu příkladu s autobusem), pokud se má rodina někam vypravit, je potřeba to tomu dítěti sdělit cca. 30 minut předem, aby se na to mohlo psychicky připravit. V opačném případě se s ním nepořídí _vůbec nic_ (tedy, jinak, než násilím).

        Jistě, ten příklad je tak trochu extrém, ale ona ta potřeba předvídat a přizpůsobovat se stavu (mentánímu) platí vždy a všude – jen v jiné míře, případ od případu. V kritické situaci (když bude třeba člověku padat střecha na hlavu) by, pochopitelně, bylo násilí zcela na místě. Jenomže, takových kritických situací (force majeure) je málo.

        Pokud jde o spoluúčast na rozhodování v „dospělém“ světě – to je přece nesmysl (a taky to snad přece nikde nikdo netvrdí a nevyžaduje; a pokud tvrdí/vyžaduje, tak je to mimoň :-)). Něco jiného je ale rozhodování dětí o svých vlastních záležitostech, v rámci svých schopností.

        A ještě k tomu odlišnému kulturnímu prostředí a přístupu k výchově. On ten rozdílný přístup přináší i rozdílné výsledky. Dlouhodobě. Zkus si třeba popovídat s „průměrným“ teenagerem v Česku a tady. Rozdíl v mentální vyspělosti je markantní.

        Odmávnout odlišný přístup k výchově tím, že jde o „druhý extrém“ asi lze, ale to spíš jen „pro klid svého vlastního svědomí“ (AKA „vytěsnění“). Jistě, je to extrém – hlavně to tak člověku přijde když pozoruje rodiče, kteří si s tím nevědí rady. Ale ty principy, na kterých je ten přístup založen, jsou „sound“.

      • > reagovala jsem na “nahradit osobu dítěte např. osobou partnerky“

        OK – ale ta souvislost mi unikla (hlavně asi proto, že to jsem napsal v jiném příspěvku, než na který jste reagovala).

        Pokud jde o to, hlavní myšlenku jsem se snažil vyjádřit (upřesnit) v odpovědi Sedmi: pokud jde o právo na slušné jednání, má to právo jak ta partnerka, tak to dítě. Nevidím rozdíl. A pokud ano, tak pouze ten, že 1. to dítě je bezbranné – a tudíž si zaslouží dokonce větší ochranu, a zodpovědnost, a schopnost předvídat, ze strany rodičů, 2. je tvárné – zatímco ta partnerka si to, s největší pravděpodobností, nenechá líbit, tomu dítěti nezbude nic jiného, než se přizpůsobit. S negativními následky (dlouhodobě).

        To nemluvím až tak moc o občasných úletech jako spíš o situacích, kdy se takové jednání stane pravidlem. Jako právě v tom článku z odkazu, ve kterém se jeho autorka přímo soustředí na racionalizaci – a dává tak, nepřímo, vlastně rodičům jakési „rozhřešení“ („Synovi dokonce pomohlo, domnívám se, že jej pocítil fyzicky“). A co je horší, to rozhřešení, v tom podání, je závislé pouze na jejich úvaze (když se „budou domnívat“). Jako by neexistovala žádná vnější pravidla.

      • Jo, a moje řešení. Nekompromisní přístup, samozřejmě. Akce vyvolává reakci a nic není (nemělo by být) bez následků. Ale pragmaticky a bez vytváření zbytečných traumat.

        Já vím, ono se to teoretizuje, a pak člověk stejně udělá chybu. A kdyby jen jednu. Co ale není (v mém světě) přijatelné si ty chyby dodatečně racionalizovat.

      • vidím zásadní rozpor – my – tedy aspoň já – jsme nemluvili o plácnutí jako „trestu“ – tresty obecně nemám ráda. Když – mají být jasné, srozumitelné, přijatelné. Bavíme se o vymezení hranic, což je, a to opravdu, rozdíl. nekompromisního přístupu není většina rodičů schopna. Fakt. Jsou to taky „jenom“ lidi. Občas ten pohár prostě přeteče, ať se snažíte jakkoli. Co se týče autíků – jako příklad „vytváření“ situací – super. Jinak ne. Shodnou okolností jednoho (nejen) vlastním. Jak myslíte, že se jim vysvětlí, že někoho uhodit, kousnout, praštit atd. bolí? … Až někdy potkáte ženskou, co se rve na trávníku s děckem, nebuďte, prosím, rychle hotov s odsouzením.

  5. Ono to asi je dítě od dítěte… míra tvrdohlavosti :-)))
    Řekla bych to asi takto: nedovolila bych si napsat článek, ve kterém bych prohlásila, že je správné na děti křičet, nebo je dokonce plácnout.
    Ale taky bych si nedovolila odsoudit, když to některý rodič udělá (pokud to tedy nedělá pravidelně a protože to dítě nesnáší, nemá rád apod…. myslím, že dítě pozná velmi dobře, zda jde o emoční projev na náročnou situaci, nebo absolutní odsuzování dítěte. Rozhodně bych se vyhnula takovým těm hláškám jako: Ty jsi neschopný, seš blbej?, co z tebe vyroste apod., které bohužel slýchávám, a pokud se k nim přidá i zvýšený hlas, nebo plácnutí, tam už si myslím, že je to přes čáru).
    Nedovolila bych si říct, že to dítě potřebuje. Ale dovolila bych si říct, že to dítěti vyrůstajícím v láskyplném prostředí trauma nezpůsobí. Prostě přijde na to, že s emocemi neumí zacházet jen ono samo, ale ani jeho rodiče ne. Ovšem až se bude dítě vztekat, křičet na vás a bouchat do vás, tak si vzpomeňte…..
    Problém právě je, že s emocemi neumí zacházet pořádně ani dospělí. Že neumí spolupracovat, vcítit se (nedávno jsem viděla odstrašující způsob necitlivého jednání ze strany jedněch prarodičů s vnoučky, které měli hlídat. To nebylo týrání, to byla naprosto jasná neschopnost pochopit to, co dítě potřebuje). A že nám to ta naše společnost často ani neumožňuje. Malému dítěti fakt nevysvětlíte, že vám za minutu jede autobus. Trestat ho (třeba jen slovně) za to, že se začne vztekat, v tomto okamžiku fakt není na místě. S takovým stresem se neumí vyrovnat ani dospělí, je blbost to chtít po těch mrňatech.

    • Tohle se mi líbí – viděl bych to tak nějak podobně.

      ———

      Dodal bych ale, v té celkové souvislosti, že považuji postavení trestů (a to včetně psychického mučení) „mimo zákon“ za krok správným směrem. Hlavně proto, že taková úprava ruší „de facto beztrestnost“ takového jednání.

      • S postavením trestů, fyzických i psychických (ať už to bereme jako trest, nebo jako vymezování hranic… protože spousta lidí to vůbec nerozlišuje a tresty se vůči dětem ohání v jednom kuse, tu trest za to, tu za ono přestoupení nějaké hranice – nějakého zákazu nebo příkazu, sami to tak nazývaj) mimo zákon bych tedy byla velmi, velmi opatrná. Nevyřeší to vůbec nic, jen spousta lidí bude bezradná. Místo zákazů a příkazů na jakékoliv úrovni bych kladla důraz spíš na to, aby se takhle dospělí museli k dětem chovat co nejméně často. Aby to bylo až to nejzazší východisko, když už nic jiného nefungovalo, ať už z důvodů na straně dítěte, nebo z důvodů na straně rodičů. Snaha o takový zákaz akorát vyvolala hysterické výkřiky právě těch zastánců tělesných trestů, kteří se ohánějí tím, jak jsou dnes děti nevychované. Ale diskuze by se nikdy neměla, podle mě, svrhnout v to, zda tělesné tresty ano či ne, ale spíš by se mělo diskutovat o tom, jak jinak. Mělo by zaznít to, že křičet a plácat z jakéhokoliv důvodu prostě není v pořádku… problém totiž nejsme my, kterým občas rupnou nervy, ale všichni ti lidi, kterým přijde naprosto normální a přípustné se takhle k dětem chovat. Běžně. Kteří ani nepřipustí, že by to šlo a mělo jít i jinak, kteří to ani nezkusí a myslí si něco o příliš liberální výchově. Nejde ani tak o to, že děti nejsou dospělí, ale jaké vzory řešení konfliktů dětem předkládáme. Snahu o domluvu, pochopení potřeb toho druhého, snahu o kompromis, nebo mocenské manipulátorské způsoby??? Bude po mém a hotovo? A to nemluvím o takových těch zcela flagrantních případech, kdy dítě FAKT musí poslechnout teď a hned, ať už proto, že mu jde o život, nebo o zdraví. Nebo prostě proto, že rolí dítěte je prostě i naučit se poslouchat a přizpůsobit se. Ale nemá se to dělat despoticky a bezohledně….

      • No, já s vámi souhlasím – ve všem tom, co „by se mělo“. Jenomže to nefunguje. Že „by se mělo diskutovat o tom, jak jinak“ – zlatý voči. To pochopí ta část rodičů, která se o to snaží i tak – tedy, ti, „kterým občas rupnou nervy“. Zbytek – ti, jimž „přijde naprosto normální a přípustné se takhle k dětem chovat“ – pochybuju.

        Potíž české společnosti je v tom, že každý se snaží narvat ty druhé do nějaké škatulky – kde by, podle jeho názoru, měli být. Žádná tolerance k odlišným názorům, nebo odlišnosti vůbec. A děti jsou, v tomto ohledu, ideální objekt. Zvlášť když je rodiče „vlastní“. Pak „nastavují hranice“ – a to i hranice nesmyslné – a trestají jejich přestoupení.

        S tím „škatulkováním“ mám koneckonců i osobní zkušenosti – hlavně z prvního stupně základní školy. Málem jsem tenkrát skončil ve zvláštní škole – hlavně díky jedné, zamindrákované a omezené, učitelce (tu si pamatuju dodnes). Ne proto, že bych byl „blbej“, a tu školu tudíž potřeboval (to bych asi neskončil jako programátor, a ne v zahraničí), ale hlavně proto, že jsem se odlišoval „od normálu“ – a tudíž jí nevyhovoval. A české kulturní prostředí odlišnost netoleruje – dalo by se spíš říci, že ji trestá. Dnes jako tenkrát, žádný zásadní pokrok v té oblasti nenastal. Někdy uvažuji o tom, co by asi ze mne bylo, kdyby to zvláštní školu tenkrát byla prosadila.

        Pak se mi, celkem pochopitelně, líbí společnost, která odlišnost respektuje – a to i u dětí.

        Pokud se (třeba) někdo účastní psychologického experimentu, na jeho konci jej čeká „debriefing“ – vysvětlení, shrnutí, minimalizace negativních efektů. Já jsem se „debriefingu“ – šance pochopit, že to jde i jinak – dočkal až po „emigraci“, díky možnosti srovnávat. Některé z dětí se jej nejspíš nedočkají nikdy.

        Přišel jsem sem, zatížen kulturními zvyky ze svého českého prostředí. Jenomže, reakce byly odlišné – tolerantní. To člověka začne měnit – postupně. Zajímavé je, řada mých původních kolegů, ze zemí původního východního bloku (byli jsme mezinárodní firma), má podobnou zkušenost.

        Mám známého (v Česku). Razí zásadu „škoda každé rány, která padne vedle“. Tvrdí, „otec mě řezal, a na škodu mi to nebylo“. No, je úspěšný, pravda – ale spíš pro své „mafiánské“ schopnosti. Kam vítr, tam plášť, a vždycky své jednání přizpůsobuje tomu, odkud očekává nejmenší odpor. Jak taky jinak, že – byl tak vychován. Jeho děti jsou hodné, poslušné. Jestli je trestá fyzicky nevím (bavili jsme se o výchově obecně, právě o tom, „jak jsou dnes děti nevychované“ :-)), ale autoritativní je – a do těch dětí nic moc není; kde je člověk zapomene, tam je najde. Nemají vlastní iniciativu. Jejich hlavní „kvalitou“ je, že jsou hodné a vzorné. Samostatnosti se nenaučily – kde taky. Skutečnost je taková, že jsou z nich zlomené osobnosti, víceméně (není všechno úplně černobílé). A pokud někdy samostatnost získají, bude to, pravděpodobně, „samostatnost protestu“, ne založená na sebevědomí.

        Zase, extrémní příklad, a lze namítnout, že o extrémech tu nediskutujeme. Jenomže, extrémy začínají pozvolna a nenápadně. Třeba zrovna tou racionalizací. Pak, poté, co si člověk nějaký způsob jednání zracionalizuje, už jde jen o stupeň – nikoliv o princip; ten se změní v „normu“, možná dokonce „prospěšnou“ (protože slouží k řešení „problémů“).

        Spousta lidí je bezradná, to je pravda. Ale osobně si myslím, že tělesný trest není přijatelný ani jako nejzazší východisko.

      • S tou odlisnosti mas pravdu, mam sama bohate zkusenosti s tim, jake je to byt odlisna jeste v ramci totace (i potom). Byla jsem vzdycky za tu divnou, exota co musi mit vsechno extra, diky tatovi, ktery uz za totace mel svoje nazory a kaslal na vetsinu. Tenhle pristup mi casem predal, tak to mam ted podobne. Ale jako dite jsem tim obcas dost trpela.
        Na druhou stranu je fakt, ze dodneska jsem vzdycky tak trochu stranou vetsiny a nikam uplne nezapadam.
        S temi detmi znameho mi to je lito, to je uz zase druhy extrem… Snazim se nepadnout ani do jednoho, ale v praxi to casto vypada vselijak a ne vzdycky se to holt povede, jak by si clovek pral. Ale pokud uz ujedu, snazim se alespon omluvit a vysvetlit, co se stalo a proc. Nezbyva nez doufat, ze jednou si moje deti uvedomi, tak jako jsem si uvedomila ja, ze moje rodice delali v danou chvili nejlepe jak umeli a ze me meli celou dobu radi. Treba u moji mamy tohle trvalo az do doby, nez jsem mela sama deti, taky je cholericka, ale s komplikovanym detstvim a mela me mlada, nedovedla to resit jinak… ale to by bylo na samostatny clanek….
        Zajimalo by me, kde ted vlastne zijes, USA, GB?

      • Mít své názory, a nepřejímat (bez filtru „kritického myšlení“) názory většiny je správné (IMHO!! :-)). Potíž je v tom, že většinou lidi nemají nezávislé názory rádi. Což pak člověk s těmi nezávislými názory, ve větší či menší míře, odnáší tím, že si se spoustou lidí nerozumí. Čili, „zůstane stranou většiny a nikam tak úplně nezapadá“.

        Že rodiče „dělají v danou chvíli jak nejlépe umí“ – no, ono to tak asi, v naprosté většině případů, je. Kdyby to uměli lépe, dělali by to lépe, to je jasné. A chyby děláme každý. Že si to ty děti, dříve nebo později, uvědomí, pokládám za téměř jisté. Jiná otázka ale je, zda se dokáží z některých stereotypů (v myšlení a jednání) později vymanit – to už tak jisté není, obávám se. Potíž je v tom, že děti nemají jinou možnost než brát své rodiče jako nezpochybnitelnou autoritu, a přejímají (do určité míry – „nature“ vs. „nurture“) jejich způsoby jednání za své – a to se později těžko napravuje, i když třeba člověk sám chce.

        ———

        Kde teď žiju – no, v Evropě :-). Přesnější údaj – klidně, jakýkoliv, třeba e-mailem – nemám problém. Potíž s veřejnými web portály vidím v tom, že „strejda Kůkl“ nikdy nespí, všechno si pamatuje, a dává to do souvislostí (klidně si třeba mysli, že jsem paranoidní – a to třeba i dost silně 🙂 – ale, asi by se spousta lidí divila, co všechno lze o anonymních přispěvatelích různých fór, z toho co píší a jak to píší, zjistit :-)).

  6. Tolik povyku…
    No někde jsem četla, že s dětmi do 4 let se nejde pouze domluvit, že se musí občas použít i nějaký donucovací prostředek (míněno fyzický – lehké odstrčení, plácnutí, odtažení ), proože na to nejsou mentálně připravení, aby pochopili pouze domlouvání. Nehci tím říct, že jsem zastáncem první rány bez domluvy. Ale jsou situace, kdy ani poněkolikerém domlouvání Junior nezareaguje, tak stačí jen chytit za paži a odtáhnout. Když už je něco příliš, tak dostane i plácnutí přes zadek. A nebo teď strháváme body. Má tři a když mu je strhnu, přijde o pohádky na tabletu. Jednou tří dosáhl, od té doby se drží protože ví, co ho čeká. A za měsíc zase vymyslí jiné zlobení a já jiný způsob „trestání“. Pořád dokola 🙂

    • No, ale to je pak otázka právě toho, co je trest a co není… slovy Respektujícího přístupu… trest je trestem, když nemá souvislost s tím, jak dítě překročilo daná pravidla soužití. Jinak je to přirozený důsledek činu a to dává i dítěti větší smysl. Kde to jde, má se dávat přednost přirozeným důsledkům. Ale vysvětlujte to některým rodičům 🙂 Většinu konfliktů s tou mou řeším právě přirozenými důsledky… často stačí jen říct, kam to její chování povede. Ona miluje to svobodu říct: Tak já to tedy dělat nebudu :-))) Když mi to někdy v časovém stresu ujede… vzdoruje 🙂 Když byla malá tak ten nátlak byl fyzický, přesně tak – chytnout, odtáhnout, odnést… ten, kdo pak řval, jsem nebyla já, ale ona… ale jasně pochopila, že si trvám na svém, že dané chování je prostě nepřijatelné. Neplácla jsem ji nikdy, jen párkrát fakt v amoku, ale bylo jí to šumák, naopak se zabejčila ještě víc (což má tedy po mamince :-)). Takže od té doby mě to ani nenapadne. Asi je to i o tom, kde to dítě naučíme, že je hranice. Někdo počítá do tří. Někdo zvedne hlas. Někdo plácne. A tu hranici pak děti testují… takže počítáme, křičíme a plácáme… pro mě je tedy fyzické násilí také tabu. tak daleko nejsem ochotná zajít a to dítě to asi chápe?? Nevím, často mám dojem, že děti se prostě nějak přizpůsobí dané situaci v rodině a hranicím svých rodičů… třeba v knihovně nepadalo v úvahu, že by vyřvávala a nikdy to ani nedělala. Zato jinde klidně 🙂

      • To je hezké, tohleto. 🙂

        Napadlo mě, k těm přirozeným důsledkům, a hranicím. Mám kamaráda, jeho dcera měla ve zvyku, když se vztekala, odejít do svého pokoje a prásknout za sebou dveřma. Tak jí řekl, „ještě jednou, a ty dveře vysadím – a to si piš, že je nebudeš smět _sama_ nasadit zpátky“. A udělal to. Podruhé nemusel. Nebo jeho syn měl ve zvyku nechávat rozházené Lego po podlaze (podotýkám, ve svém pokoji). Takže mu řekl, „když si to nebudeš uklízet, budu si myslet, že o to nestojíš, a jednout to smetu a vyhodím do odpadků“. A udělal to – pochopitelně tak, aby to syn včas našel. Taky už podruhé nemusel.

        Ona, jak to tak vypadá, je ze všeho nejvíc důležitá důslednost. Pokud hrozbu, byť jen jednou (a často jednou úplně stačí) rodiče nesplní, děti si už najdou cestu, jak příště „zvládnout“ situaci ve svůj prospěch.

      • Ony jsou děsně mazané :-))))
        No, u nás doma mlátím ve vzteku dveřmi já. Takže to má ta naše povoleno, kdyby náhodou :-))))))

      • ja si taky trisknu… May to dela stejne, ale Lilly treba, se stejnym „vzorem“ netriska nicim, zaleze si potichu nekam a urazi se a nechce nikoho videt…

      • To zkusila moje máma na bráchovi, všechna autíčka, co nechal ležet, sbírala, že mu je vyhodí. Fakt to tenkrát udělala (resp. před ním, aut jí bylo líto, takže je poslala kamarádům, ale každopádně bratr o ně přišel). Efekt to nemělo absolutně žádný. Bordelil dál.

      • ono je prave kazde dite jine a co funguje spolehlive na jedno, nezabira vubec na jine… vidim to na tech svych dvou…

      • No, já jsem vždycky pro rozumnou shodu. Ale ta musí být založena na použití kritického myšlení.

        A při čtení toho článku moje kritické myšlení trpělo jako zvíře!! 🙂

      • ja myslim, ze v urcitem veku jsou deti proste moc male na domluvu a je potreba je fyzicky oddelit, presmerovat pripadne usmernit. domluva muze fungovat az tak kolem tech tri ctyr let, kdy si zacnou uvedomovat vubec pricinu a nasledek…

      • Já myslím, že to u nás šlo i dřív. Ne ale o příčině a následku asi, ale prostě byla buď ochotná pochopit, že z toho žádná sranda nekouká, nebo se prostě jen nechala přesměrovat na nějakou lepší zábavu. Vždycky to nějak šlo, komunikovala už velmi brzy.

      • No jo,záleží na dítěti…. Jsem teď zvědavá na rozdíl mezi holkama a klukem, známé, co mají kluky, tvrdí, že je ta komunikace u nich úplně jinak

      • To mají pravdu 🙂 Můžu potvrdit, že to je fakt docela rozdílné. Víš, že mě to vůbec nedošlo, že budou jiní, tak nějak jsem předpokládala, že to, co mi funguje na Mika, půjde i s malou. A ono ne 🙂 Doteď na ně musm používat trochu jiné způsoby, u Mikuldy mám třeba ověřeno, že jednou za čas je potřeba ho doslova „vyprovokovat“ k hysteráku (to zní hrozně teda), ale prostě ho donutit, aby pustil páru. Mimochodem to má asi po tatínkovi, toho jsem taky musela učit se trochu naštvat a pohádat. Jejich rodina je taky ten typ, co všechno drží v sobě a zásadní věci raději neřeší – psychické následky jsou hodně patrné. Za mě – všechno raději co nejdřív ven.

      • > to chce klid 🙂 a brat to spis jako inspiraci nebo podnet k zamysleni…

        No, řekl bych, že chápu jak to – jako inspirace, či podnět k zamyšlení – mělo být míněno.

        Jenomže, když někde (někomu) hapruje logika, vidím v tom – vždycky – nějakou kulišárnu. A tady logika hapruje už v první větě („non-sequitur“ / „it does not follow“ / „to nevyplývá“, a to hned několikrát). Přes to vlak nejede. Když už někdo chce prezentovat své fantazie, neměl by se pokoušet je logicky zdůvodňovat a navíc při tom používat nefungující přirovnání.

        ———

        Pokud jde o to o čem píše – jde o interakci mezi limbickým systémem (ttp://en.wikipedia.org/wiki/Limbic_system), kde je centrum emocí, a čelním lalokem (ttp://en.wikipedia.org/wiki/Frontal_lobe), kde sídlí vyšší mozkové funkce. Ty vyšší mozkové funkce jsou schopné – pokud se to člověk naučí – ovládat ty nižší (emoce, atd.). Tzn., ten „klid hlubokých vod“ (vnitřní vyrovnanost) je schopnost (naučená) rozumových center „zůstat nad věcí, udržet si kontrolu nad situací“ (tj., moderovat procesy probíhající v limbickém systému). Nejde o klid, jde o proces potlačování, či usměrňování, emocí. Je to naučená schopnost. Bez ní to nejde.

        Že by děti _vyžadovaly_ prožívání (negativních) emočních úletů rodičů – no, o tom dost značně pochybuju. Naopak – řešení vypjatých situací a související emoční uvolnění (které člověk skutečně může potřebovat) lze oddělit – a je to potřeba, a je důležité se to naučit, pokud možno včas (koneckonců, i ty přece jsi kdysi psala, že učíš May, v zájmu omezení negativních následků, „třískat polštářem“ – což je právě o té interakci vyšších mozkových funkcí s emocemi).

        Ta autorka je psycholožka (tvrdí to o sobě), a měla by to, krucinál (!!), vědět, a přestat hlásat nesmysly. 🙂

  7. Občas děti plácnu, ale můžu říct, že čím jsou starší, tím je to méně, dá se s nimi domluvit, leccos chápou, můžeme debatovat, porovnávat, řešit daleko víc než s prcky. Jako nematka jsem si také myslela (nebo aspoň doufala), jak budu hodná maminka, nic mě nevytočí a ono to je pak úplně jinak. Ale občasné nasměrování dítěte trošku „razantněji“ si myslím, že prostě potřeba je. Děti potřebují hranice, rodič je přece jen tak trochu jejich kapitán, potřebuje jim udat směr a oni se potřebují mít podle koho řídit a na koho se obrátit, když jsou v nouzi.
    Jak tu psala Quanti, že ji otec týral bez úderu či zvýšení hlasu. Můj otec měl taky šílené tresty a že trestal často – dodnes mu určité věci těžko odpouštím a skoro mám pocit, že když mě semtam v rychlosti plácnul v tu chvíli, bylo to daleko lepší. S těmi jeho plánovanými tresty, které se uměly táhnout (zákazy všeho druhu, když jsem něco nechtěla sníst, musela jsem to dojídat na záchodě atp.), to bylo tisíckrát horší.
    Na výchovu neexistuje mustr, vše se odvíjí i od povah všech zúčasněných. Každopádně výchova je podle mě to nejtěžší práce vůbec 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s