šest cílů školní docházky

z článku

Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost

… zajímavé myšlenky, i když velmi kontroverzní… připomnělo mi to knížku, kteoru jsem nedávno četla, The Giver. Tam už to dovedli k naprosté dokonalosti… 

Šest cílů moderní školní docházky:

„1. Funkce přizpůsobení a adaptace. Školy mají ustanovit fixní zvyky reakce vůči autoritám, což samozřejmě absolutně znemožňuje kritický úsudek. Také to téměř ničí přístup založený na vyučování užitečných a zajímavých věci, protože nemůžete prověřit reflexivní poslušnost, dokud nevíte, jestli můžete donutit děti učit se a dělat hloupé a nudné věci.“ Tímto můžeme zamávat rozumu.

„2. Integrační funkce. Ta by mohla být nazvána funkce konformity, protože usiluje o co největší podobnost mezi dětmi. Lidé, kteří se přizpůsobí, jsou předvídatelní, což je velmi užitečné těm, kteří chtějí ovládat a manipulovat s velkou pracovní silou.“ Tento bod představuje konec rozumu a účelu.

„3. Diagnostická a řídící funkce. Škola by měla určit patřičnou společenskou roli každého studenta, čehož je dosahováno pomocí zaznamenávání výsledků matematicky a neformálně do kumulativní evidence ve smyslu vaší trvalé evidence. Ano, i vy jednu máte.“ Na shledanou rozumu, účelu i sebeúctě.

„4. Odlišující funkce. Jakmile byla jejich společenská role diagnostikována, děti by měly být rozděleny podle společenské role a vyškoleny jen do jejich povolené úrovně ve společenské mašinérii – a ani o krok dále. Přitom autority tvrdí, že děti mají dosáhnout svého maxima…“ Znovu konec rozumu, účelu i sebeúcty.

„5. Selektivní funkce, která se vůbec netýká lidských možností, ale Darwinovi teorie o přírodním výběru aplikovanou na upřednostňované rasy. Stručně řečeno, jde o snahu pomoci přirozenému řádu vědomými pokusy o vylepšení lidského plemena. Školy mají dostatečně jasně označit nezpůsobilé – špatnými známkami, pomocným umístěním a ostatními tresty – aby byli jejich vrstevníky považováni jako podřadní a v podstatě je odřízli od reprodukčního banku. K tomu jsou určena ona malá ponížení od první třídy výše: odplavit špínu do kanálu.“ Sbohem sebeúctě.

„6. Přípravná funkce. Společenský systém nepřímo vyjádřený těmito pravidly bude vyžadovat elitní skupinu správců. K tomuto účelu bude malá část dětí v tichosti vyučována jak řídit tento pokračující projekt, jak dohlížet a ovládat záměrně otupenou populaci, aby vláda mohla pokračovat nezpochybňovaná a aby měly korporace k dispozici poslušnou pracovní sílu.

Advertisements

25 responses to “šest cílů školní docházky

  1. Ach ach ach – na první pohled to až nepříjemně sedí, o druhém se mi teď nechce ani přemýšlet (to přijde večer). Mládě je předškolačka (nástup za rok v zaři) … od článků o přirozeném porodu a hodnocení porodnic se přirozeně přesouvám k těmto tématům. K tomu se přidávavá např. článek v posledním respektu: „http://respekt.ihned.cz/c1-62392440-solidni-nejistota“ – „Propukl závod mezi lidmi a počítači,“ prohlásil Schmidt na tiskovce letošního ekonomického fóra v Davosu. „Lidé musí vyhrát, stojím jasně na jejich straně. Je velmi důležité, abychom našli to, v čem lidé skutečně vynikají.“, který také nepřímo ukazuje na nevhodné nastavení současného vzdělávání.
    Pro děti chci to nejlepší … a stejně jako u porodu si A) nejsu úplně jistá, co to přesně je a B) nechci tomu absolutně podřídit svůj život (aneb i mamince prospívá odreagování v práci). Takže su zase tam kde sem byla.
    Vlastně se snažím říct – díky za náměty k přemýšlení. A za ujištění, že se v tom neplácám sama.

    • Koukám, že to mámehodně podobně 🙂 já jsem sice dospěla k názoru, že nic se nemá přehánět ani na jednu stranu, ale taky pořád hledám…

  2. Co to je za hnus? Pardon, ale jestli je to myšleno vážně, tak mě jímá hrůza. Jestli to bylo s nadsázkou a ironií, tak to stejně není o moc lepší… Chudáci my všichni… Ještě pamatuju svoji základku a za tři roky jde Junior do školního kolotoče, chudák malý. Je mi z toho smutno.

    • a jde Junior do státní školy nebo soukromé? Já mít poblíž nějakou dobrou státní, kam by mi May vzali, tak to neřeším, ale nemám. Ta naše spádová se chlubí tím, že to je škola s rozšířenou výukou jazyků a že mají AJ od první třídy.. no jo, ale 1 hodinu týdně a pilujou slovíčka… to je fakt marný…

      • On jde zatím do školky, ale tohle budem taky řešit. Myslím, že za tři roky ke změně systému nedojde 😦
        Takže se to zase budu snažit korigovat doma…jako všechno.

      • to mas jeste cas to promyslet… ja mit neomezenou moznost volby, tak hledam podle osobnich referenci skolu s dobrymi uciteli, jedno jestli statni nebo soukromou…

  3. Nemám ráda konspirační teorie, které mi znějí trochu paranoidně… takže tohle jako konspirační teorii nečtu. Pokud to ale čtu jako to, co školství s člověkem dělá, pak, obávám se, je to velmi výstižné. Další příklad toho, když se původně dobrá myšlenka (integrace, spolužití více jedinců) zvrtne do toho, jak to zatím umíme dělat: vynucovat konformitu, poslušnost, rozdělovat, hierarchizovat.
    Také mohu říct, že dokud jsem byla jen student, tak jsem školský systém nesnášela. Jako občasná učitelka na ZŠ jsem pochopila, jak školský systém, který vyžaduje výuku příliš mnoha individualit jedné a té samé věci dokáže udělat i ze snad celkem normálního člověka to otravné monstrum, jak jsem někdy vnímala některé své učitele (ani trochu svobody a důvěry nám neposkytnou…). Bohužel, sociální psychologie dokáže být někdy nemilosrdná.

      • byrokrati pořád mluví a voda teče… nejen ve školství… ale to sem teď nechci tahat, nestíhám…

      • Rodič bohužel spíš dorazí, ale rozhodně nenapraví to, co byrokrati spáchaj :-(((( V nejlepším případě má dítě aspoň někde normální prostředí. Já jsem za to svým rodičům nadmíru vděčná…

    • Já myslím, že to není konspirace.

      Spíš bych to viděl jako výsledek omezenosti těch, kteří o školství (a hlavně o konkrétních záležitostech, jako osnovách, způsobu výuky, …) rozhodují. A omezenost, navíc povýšená na „kolektivní stupiditu“, dělá divy.

      Plus ekonomických tlaků – ale tam, zase, bych jako primární příčinu neviděl snahu o „vychování docilního jedince“ (ta, pokud je přítomna – jakože je – má charakter spíš individuální, v důsledku nízké kvality jednotlivých učitelů); spíš asi jde (centrálně) o snahu „pořídit výsledek co nejlevněji“.

      • konspiraci bych v tom taky nehledala… každopádně fakt je ten, že ten systém funguje čím dál míň. Je to systém, který je zastaralý, dřív po určité době studia bylo možné pojmout téměř všechny známe vědomosti… ale ten systém se od těch dob nezměnil… každopádně bezduché biflování pouček, slovíček atd., už opravdu není, kromě tréninku paměti, moc k ničemu. Spíš by školy měly umět děti připravit na to šílené množství informací, na to, jak se tím probrat, jak se v tom orientovat, jak najít, co potřebují, jak nevěřit všemu, co se tam píše, atd…

    • Jo, z druhé strany to mám taky od rodičů 😀 ono to není tak černobílé, jak to popisují v článku, ale za zamyšlení nad tím systémem jako takovým to stojí… Jenže za ty peníze, co ve školství zbydou po rozkradení na různé státní maturity a podobně, co bychom taky chtěli…
      Na druhou stranu třeba nevidím nic špatného na tom, že se děti ve škole naučí přizpůsobit jiným lidem… alespoň do určité míry je to potřeba…

      • > ono to není tak černobílé, jak to popisují v článku

        No vždyť je to taky článek o americkém systému školství. Vzbuzuje snad asociace, ale k tomu českému systému se přímo nevztahuje.

        Navíc, mluví o poslušnosti vůči _autoritám_, kulturně míněno zřejmě vůči oficiálním autoritám (Why is obedience to authority actually the opposite of virtue? – „cinknutý“ překlad už v první větě).

        Dále, překládat slepě „virtue“ jako „ctnost“ je rovněž zavádějící. Ctností je řada, je to souhrnný termín, a kulturní chápání významu „ctnost“ u nás není shodné s chápáním „virtue“ rodilým mluvčím (a význam slova „virtue“ v porovnání s významem slova „ctnost“ je ještě širší).

        Nelze říci „poslušnost opakem ctnosti“ – spíš by bylo na místě „poslušnost nepatří mezi ctnosti“; je fakt, že i původní text obsahuje „obedience … opposite of virtue“ – i to je zavádějící, ale z toho podcastu pak vyplyne, proč to tak autor _mohl_ říci (to v tom českém textu poznat není). Tolik k tomu přizpůsobení se jiným lidem – on ten původní text rozlišuje „in-group“ a „out-group“ (a rozlišuje poslušnost, a obětování se, v těchto dvou kontextech).

        Podle mě naprosto nemá smysl rozebírat ten český text (tedy, pokud by mělo jít o kritické myšlení :-)).

      • měla jsem si to poslechnout v originále koukám… moje chyba. Každopádně mě zaujal i ten český text, prostě jako námět k přemýšlení…

      • To přece ještě stále můžeš. 🙂

        Námět k přemýšlení – souhlas. Plus ale taky ke kritickému přístupu, se vším všudy. Ale uznávám, že je to i otázka času, který tomu člověk chce (a může) věnovat. 🙂

        Pokud jde o české překlady – k těm já mám nedůvěru, a to naprosto zásadní („důvěřuj ale prověřuj“ pozměněné na „nikdy nevěř“! :-)). Zvlášť ale k těm, ze kterých čouhá aktivismus – a ten z tohoto čouhá jako sláma z bot. On i ten původní je aktivistický, ale spíš ve smyslu „upozornit na problém“. Např. třeba tvrzení obsažená v té původní verzi nejsou vždy zcela definitivní, uzavřená, lze je chápat jako „hints“. Ty ale ta česká verze uzavírá. Je otázka, zda je to jen neobratností překladatele (ono přepsat projev do psané podoby není až tak jednoduché, natož jej přeložit), nebo zda je to úmysl – ale to na výsledném efektu nic nemění.

        Taky v tom překladu chybí rozhovor s Ayn Rand (je tam jen zmínka). Bez něho ale bezprostředně navazující část toho textu nedává moc smysl (z textu o kritickém myšlení se tak tím víc stává text „přečti si a věř“).

        Řekl bych, že ve věci „podpory kritického myšlení“, a demonstrace kontrastu se (slepou) poslušností vůči autoritám, odvedli autoři toho českého překladu práci docela dost bídnou (znova, pokud to nebyl úmysl).

        ———

        Což, podle mého názoru, ukazuje důležitost znalosti jazyků (a hlavně „lingua franca“ dnešních dnů). Člověk bez té znalosti se z manipulací, v českém prostředí tolik rozšířených (zdá se, že nějakou agendu má snad úplně každý), nemá šanci vyhrabat. Taky proto to v ČR vypadá tak, jak to tam vypadá.

        A souvisí to s tématem „ohlupování a poslušnosti“ stoprocentně.

      • Mimochodem, pokud to budeš poslouchat, všimni si rozdílu v části, kde se mluví o Ayn Rand. Trošku OT asi, ale řekl bych, že je to též námět k zamyšlení (a to sakra závažný).

        V originále (@21:46) „Now, I am not a worshiper of Ayn Rand, and I do not feel that she got everything right…“

        V překladu „Nejsem uctívačem Ayn Rand, rozhodně nebyla dokonalá…“

        Tam, kde se v originále mluví o _výsledku_, v českém kulturním kontextu se mluví o _osobě_.

        Jistě, zamýšlený význam je v principu shodný – ale není toto pojetí náhodou důvod, proč jsou české diskuse tak často „ad hominem“?

        Už se tady o tom mluvilo, kdysi, ve smyslu použít „to jsi udělala dobře“ místo „jsi dobrá“ (hodnocení výsledku vs. osoby).

        Myslím, že ten příklad celkem jasně ukazuje důvod proč dávat přednost té první variantě.

        A tahle hrůza často má začátky nejpozději ve škole (pokud ne už předtím v rodině)!!

      • Přesně tak. Oni to, v podstatě, myslí správně. Ale v tom stávajícím systému to prostě nejde udělat tak, aniž by to nebylo všechno špatně.
        Je to také hodně školu od školy, ale já, ať jsem hledala, kde jsem hledala, i v alternativách… nic takového, co by mi vyhovovalo, jsem beztak nenašla. Tak jsem to vzala tak, že na světě (v tom mém tedy určitě) to holt chodí tak, že každý se setká s tím, s čím se setkat má, a pak řeší to, co řešit má. Na to, že bych to řešit bývala nemusela, kdybych bývala měla jinou školu a jiné rodiče, radši nemyslím. Ono je to taky zbytečné, protože minulost nezměníme… a jak jsem kdesi někde četla, čím hůř, tím líp, aspoň si člověk rozvine soucítění :-))))))))) A schopnost odpuštění atd. atd. Celkově prostě není možné čekat od společnosti nějaké ideály. Ona to prostě neumí a nikdy umět nebude. To je utopie.

      • Já mám dojem, že my bychom strašně chtěly, aby naše děti byly spokojené, aby si nemusely prožít to, co my, dělat stejné chyby atd. atd. To je naprosto legitimní. Máme zkušenosti, chceme je předat… aby se tedy jako ty další generace poučily. Ale oni beztak nebudou spokojení, beztak budou dělat chyby, beztak se mnohokrát spálí a budou se s tím muset nějak vyrovnat. Já myslím, že to jediné, co pro ně můžeme udělat, je dát jim najevo, že je to normální, nepeskovat je za to a když budou chtít, můžeme jim třeba i poradit. Ale vyzkoušet si to musí sami…

  4. Hmm, … teda, …

    … kdokoliv můžete, poslechněte si prosím ten originální podcast.

    Ten překlad je strašně, strašně, strašně bídnej (a to je understatement)! Spousta zdeformovaných významů, v mnoha případech jsou původní myšlenky v tom překladu skryty tak hluboce, že vlastně chybí úplně.

    K té hrůze a hnusu: tu zprostředkovává spíš až ten překlad. Vyznění originálu je poněkud odlišné – a ne tak beznadějné.

    ———

    Jinak, inspirativní, spousta materiálu k přemýšlení. To spíš ale v tom originále.

    • já spíš vnímám celkový význam a myšlenky v textu, než ten text jako takový… špatné překlady, to by bylo na samostatný příspěvek 😀

      • Tomu nerozumím. To jako že na celkový význam a myšlenky v textu nemá špatný překlad vliv?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s