proč to u králíčka vidím a u vlastních dětí ne?

To je tak. Od té doby, co má May králíčka, vidím, jak hrozně zbytečně ho pořád tahá sem tam, postrkuje z klece a do klece, přistrkuje jídlo k nosu a strká pořád směrem, kam by měl podle ní jít a pořád mu něco v kleci upravuje a přerovnává… Přitom králíček je nejšťastnější, když může sám běhat a objevovat podle sebe… Je to zvláštní, ale zatímco u toho králíčka to vidím jasně, u vlastních dětí se mi to daří hůř. Strkám jim všechno až pod nos, pořád je postrkuju sem a tam podle toho, co si myslím, že je pro ně nejlepší (zvlášt ráno při vypravovaání a večer při usínání) a pořád kolem nich běhám a skáču a upravuju a přerovnávám… Je teda pravda, že s počtem dětí se tohle chování výrazně zlepšuje, protože už na to prostě není tolik času a sil, jako když bylo dítko jenom jedno… ale stejně… Jsem zvědavá, jak tímhle zamíchá miminko, to pak asi budou mít holky alespoň víc klidu 😀 

BTW podle toho taky většinou spolehlivě poznám čerstvé rodiče nebo monomaminky, pořád běhají za dítětem, přerovnávají a upravují tohle a tamto… 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice mimi postřehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 responses to “proč to u králíčka vidím a u vlastních dětí ne?

  1. Hezký důkaz toho, že se učíme napodobováním, nikoliv postrkováním. 🙂

    A kruh se uzavře v okamžiku, kdy ty (postrkované) děti budou mít ne králíčky, ale své vlastní děti.

    ———

    Nabízí se úvaha, že možná i záchvaty vzteku (a to nejenom u dětí!) mohou – alespoň občas – být způsobeny nedostatkem prostoru (k objevování a vůbec dělání věcí podle sebe).

    (Což by se dalo dále rozvinout – např. ve směru „co se člověk nenaučí v mládí …“ – např., pokud by šlo o samostatnost. :-))

  2. Fakt? Mě bys myslím otipovala špatně, já jsem nejšťastnější, když ji můžu někde nechat popelit a objevovat samotnou a nemusím jí být za zadkem… Ráda si s ní čtu, stavím kostky, kreslím nebo ukazuju nové věci, ale nemusí to být 24/7 🙂 si říkám, že jsem asi v zásadě fakt ty mateřské ne-vlohy zdědila 😀

  3. U mnohých to tak určitě je, ale mám to podobně jako Quanti, taky jsem je vždycky spíš nechala jejich popelení se (postrkovat občas musím, to každý), naučili se hodně brzy hrát si sami, což kvituju s povděkem dodnes, protože mají fantazii na hry, vystačí si, nemusím jim neustále vymýšlet hry.
    A mám srovnání s maminkou od dvou dětí, upozorňuji. Ta děti pořád strká, vymýšlí jim program, hledá jim kamarády, aby jejich děti náhodou nebyly samy. Ty děti si bez dospělých a jejich rad v podstatě neumí nic vymyslet. A mimochodem, ona strká i děti cizí 🙂 Nějak nesnese, když se děti jen „plácají“, pořád jim vymýšlí tu správnou organizovanou zábavu.
    (Ale aby to teď nevypadalo, že se dětem nevěnuju vůbec :))

    • já jsem to myslela trochu s nadsázkou 🙂 ve smyslu, že vždycky vidím na ostatních věci, které u sebe ale poznávám a napravuji dost těžko… klasika 😀
      Jinak ze začátku a hlavně u prvního dítěte jsem byla daleko víc ta opečovávací až moc, ale postupem času se to zlepšuje 🙂 Ono to ani jiank nejde, v cizím prostředí to funguje jinak…

      • To je jasný, asi jsem Mikuláše taky opečovávala víc než, když už byla Toni, ta už se tam nějak vezla. A asi nevidím všechny svoje chyby, ale pár jich znám. Nejhorší mi právě připadá, když děti dělají něco jako já a najednou tam tu „chybu“ vidím 🙂 Jo zrcadla.

  4. To je normalni, ze clovek vlastni chyby nevidi, dokud ty same chyby nevidi u nekoho jineho (a nekdy ani potom :))

    Asi se ale shodneme, ze oba extremy (ten zmineny Bosorkou, i ten opacny) nejsou dobre. Je jasny, ze neni dobre detem neustale neco organizovat a „strkat jim vsechno pod nos“, na druhou stranu je ale nutny si jich vsimat a, rekneme, pomahat jim objevovat svet a jeho zakonitosti…

    Lavirovat mezi nezajmem a prehnanym zajmem byva v nekterych situacich pomerne tezky… 🙂

  5. Tak mě v souvislosti s tím mým článkem napadá, že každý má svůj strach asi někde jinde 🙂 Někdo se bojí, že si dítě ublíží, že se něco bez něj nenaučí, nikam to „nedotáhne“ a pak bude nešťastný a tak ho postrkává a organizuje mu život. Někdo se toho nebojí a dokáže dítěti přirozeně umožnit volný rozvoj.
    Ale souhlasím s Tata Tulen, že hledat tu správnou rovnováhu mezi nezájmem a přehnaným zájmem je těžké.
    Ono je to ale v zásadě zbytečné se tím moc trápit, protože beztak člověk dělá jen to, co zrovna v daném okamžiku zvládne.
    Já taky nejsem typická monomamina 🙂 Asi právě proto, že je pro mě svoboda přednější než cokoliv jiného 🙂 Chci ji a dopřávám a ta moje si ji užívá. Já ji jen občas přenesu tam či onam, když se jí tam zalíbí, tak jí tam nosím žrádýlko, aby tam dlouho vydržela, když poodběhne, tak ji zas přenesu… a když poodběhne zas, tak si řeknu, že o mé rady asi nestojí a nechám ji být :-)))
    A s tím vztekem… jo, říká se v čínské medicíně, že děti jsou pod nadvládou elementu dřeva, který potřebuje růst a rozvíjet se volně… a pokud dlouhodobě nemůže, tak se vyčerpá a pak reaguje hněvem. Ale aby rostlo, musí se důkladně zalévat :-)) A občas trochu zastřihnout :-))

      • Ajaj, to bych musela zašátrat… pro mě je frustrace dřeva dost osobní záležitost a tak si to velmi dobře pamatuju 🙂 Po dřevu následuje oheň (když je dřeva dost, tak to může dost fajrovat, jinak jen tak skomírá)… a tam je láska a radost ze života. To mladistvé blbnutí :-)) Tomu taky nesmíš bránit, jen to korigovat (jestli to tedy jde, no) :-)) Pak je země a otázka péče a vnitřní harmonie. To se čeká od tebe :-))))) Když to prošvihneš, čeká tě už jen smutek kovu a strach stáří (vody). Bububu 🙂

      • hm, tak to mají teda taky vymyšlený moc hezky… zatím jsem snad neprošvihla nic… kov, toho se bojím víc jak vody, z těch čínských elementů mi připadá takový nejmíň uchopitelný (navíc pochopitelně tvrdý a studený a to já nerada…). Asi budu muset něco k tomu načíst. Nějaký tip na literaturu? 🙂

      • Říkáš, že oheň sis užila dostatečně?? :-)) To mě právě na té čínské filozofii fascinuje, jak všechno souvisí se vším (kov s podzimem, smutkem, plícemi a tlustým střevem atd.), jak se s ostatními prvky vyvažují. Kov symbolizuje ono stahování se zpět… vzdávání se toho, co není potřeba, co není ta nejzákladnější podstata. Jako dech – přijímání a odevzdávání. Jako kůže – hranice, která funguje jako naše druhé plíce. Když na něčem lpíš a nechceš to pustit, pak propadneš smutku. A když i ten je příliš silný, tak pak přijde vodní strach, že zas o něco v budoucnu přijdeš, co jsi měla ráda a čemu jsi věřila…

      • no, tak urcite to mohlo byt i horsi a nicivejsi, ale nakonec jsem se zvladla vyradit, aniz by to zanechalo moc velke nasledky… alespon myslim. jeste uvidime, az tak kolem padesatky, jestli zacnu mit pocit, ze jsem o neco prisla… zatim nemam.

      • A vidíš, já jsem snad pubertu ani neměla :-)))) Dokonce si pamatuju, jak kdysi na gymplu za mnou na Štědrý den (!) přišla kámoška, protože ji rodiče prudili, ať jde na svátky někam ven mezi mladé a baví se, že nemůže sedět doma… tak se přišla domluvit. Tohle udělat rodiče mně, tak teď bojuju s odpuštěním křivd z minulosti :-)))))) Nakonec se vdávala jen pár let přede mnou :-)) Jen předtím vystřídala víc vztahů, které nějak nikam nevedly. Ale třeba jí to bylo k dobru, co já vím. Ale jejich představa, že tímhle způsobem se dítě přiměje k větší extrovertnosti mi přijde legrační…

      • tak to já jsem pubertu měla a parádní… v 15 mě rodiče na rok poslali do Států, nevěděli už, co se mnou… a v 16 (po návratu) jsem radši odešla z domu bydlet k dědovi, protože jinak bychom se byly s mámou asi přizabily…

      • Jo, co se literatury týká, těžko říct. Já to mám posbírané tak různě z různých knih o čínské medicíně, stravování, čchi-kungu, feng-šuej apod., na nějaký ucelený hezký pohled jsem tuším nikde nenarazila. Už nějakou dobu plánuju něco sepsat sama na blog, ale nějak mi na to nezbývá čas…

      • sepiš pls, to mě fakt zajímá a taky jsem to nikde právě neviděla uceleněji… klidně stručně a pak třeba podle času rozšířit…

  6. Tohle je taaaaaak trefny :D.
    Ja uz taky pomalu pochopila, ze nejlepsi je nepostrkovat, ale aspon co se zabavy tyce. Ale ty vecery a rana. To zatim netusim, jak bez postrkovani zvladnout. Mam se hodne co ucit, asi si taky poridime kralika, abych to mela furt pred ocima :D.

    • jo ty rana jsou nejhorsi, ale ono se to casem nejak asi zabehne a zlepsi se to… a vecery… no zvlast tady, kdyz je svetlo do pulnoci, jsem musela prehodnotit vecerku v osm, to proste nefungovalo…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s