Jak poznáte, že je dítě rozmazlené?

Narazila jsem na zajímavý článek na rodině, dávám k úvaze zvláště poslední část:

Univerzální poučka, jak poznat, že dítě má právě tolik kompetencí, kolik je schopno zvládnout, bohužel neexistuje. Jako vodítko doporučuji pravidlo Jiřiny Prekopové, týkající se rozmazlenosti dítěte. Jak já tomu rozumím, říká, že dítě není rozmazlené, pokud rodič má radost z toho, že mu vychází vstříc. Když mu čte už pátou pohádku na dobrou noc a sám ji číst chce, pak je vše v pořádku.

Naopak, když rodič plní požadavky dítěte s nevolí, je namístě podezření z rozmazlenosti. Myslím si, že se svobodným rozhodováním je to podobné: jestli se jako rodič raduji ze samostatných rozhodnutí dítěte, pak to vypadá, že dítě své kompetence zvládá. Pokud mě rozhodnutí dítěte trápí, případně dítě se trápí, když se má rozhodnout, můžeme přemýšlet, jestli jsme ho nezatížili až moc.

Méně omezení pro dítě neznamená automaticky jeho rozvoj v samostatnou bytost. Naopak, když rodič nechá dítě rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší, vyvolává to v dítěti obrovskou úzkost. Rodič často ustoupí něčemu, o čem si namlouvá, že to je promyšlené rozhodnutí dítěte, zatímco ve skutečnosti je to rozmar nebo zkouška pevnosti hranic. Pro dítě je to signál, že rodič je slabý.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice moje. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

37 responses to “Jak poznáte, že je dítě rozmazlené?

  1. Tu část o tom, že jak já, tak dcera musíme být ve vzájemných kontaktech spokojené, praktikuju intuitivně. Nedělám nic, co přesahuje mé hranice… a pokud ano, dříve nebo později se rychle znovu ustanovují, protože to prostě nefunguje. A míra svobody mé dcery je přímo úměrná tomu, co zvládá. Pokud se pokusím dát té svobody víc a vidím, že to nefunguje, zase se vrací hranice zpět. V rámci mírumilovného soužití. Nesnáším konflikty :-)))
    S tím ustupováním požadavkům dítěte pod dojmem, že je to rozumné a přitom je to jen rozmar… no, to je jiná. Tam tedy tápu dnes a denně :-))) Ale ono se to nakonec taky pozná .-)

    • proč? kvůli TPO? Já jsem se postupně propracovala k tomu, že si vybírám z těch myšlenek a postupů (a nejen jeích)… dřív jsem to hltala celé, ale časem jsem zjistila, že jednak ona sama nikdy svoje děti neměla, což mi u ní dost snížilo „kredit“ a pak jsem přišla postupně na to, že mi dost věcí nesedí… ale to neznamená, že by v něčem nemohla mít pravdu…

      • nejen kvůli TPO – proti téhle 2x rozvedené, nedostudované a leckde – naštěstí – zakázané paní, co se propracovala i na seznam serverů proti týrání dětí – a její demagogii, umně skrývané za „školu lásky“ – mám hodně. Ukradené myšlenky, marketingově rozvinuté – co nejsou její .. btw: – její „metodou“ navrhuje léčit – a léčí?!! i kojence ..

  2. Moc se mně líbí, když si mamina dokáže najít vlastní dobrou cestu, i z literatury se nepotentovat, vzít si to dobré, ostatní poznat vlastním rozumem a citem. Paní doktorka Prekopová je jistě světově uznávána svým neotřelým přístupem, většinou se ale jednalo o nemocné děti a její pokusné teorie? Na zdravé dítě, bych něco podobného asi nikdy nepoužila Sedmikrásko. Dobře děláš, že si umíš vybrat, svou výchovu podle citu. Když jsou rodiče zoufalí, chytají se i stébla slámy a když pomůže, jsou vděční i Prekopové, jak k tomu zlepšení došlo je asi nezajímá a nezajímají je ani drby na blogách?.

    • Paní Anno – nedá mi to. a) pí.Prekopová nikdy nedostudovala – takže o titulech, které si píše – pochybuji – nejen já) b) že její „metody“ stanuly před soudem – a její knihy leckde nesmějí vycházet – a před jejím „léčením“ varovali, např. i němečtí pediatři na své konferenci- není výmysl ale fakt. c) metoda „škola lásky“ byla navrhována – a je užívána i u dětí „zdravých“ – na školách, školkách (zajímavé, že jedině puberťáci) jsou ušetřeni.

      • Chápu co myslíte, profesorů a doktorů, kterým bylo uděleno doktor. prof. atd….je na světě jako máku a ne každý i když nedostudoval, je hlupák, a ne každý si to opravdu zasloužil a kdo jsem já, abych to hodnotila? A ti kterým pomohla si jistě myslí své a tam kde se neosvědčila, ti také?

    • mno… a mám to. neměla jsem šťourat… tak jo, stejně se to u mě dá dohledat. Něco jako TPO nebo respektive modifikovanou verzi toho jsem nakonec několikrát v zoufalství použila u May taky. Byla lehce nedonošená a od narození velmi citlivá na „přetažení“, dlouho mi trvalo, než jsem se naučila rozpoznat včas varovné příznaky a zvládat tomu předcházet. Přetažení vypadalo tak, že jako miminko měla šílený záchvat řevu, to se ještě dalo… ale jako batole sebou házela na zemi, bez ohledu na věci a lidi kolem, ječela a mlátila do všeho, co se jí připletlo do cesty. Bylo to nebezpečné i pro ní samotnou, bála jsem se, že si ublíží. V tomhle případě pak pomáhalo jediné, chytnout jí a držet v objetí, dokud se nezklidní, aby si neublížila. Měla jsem spoustu pochybností, nikdo v okolí podobnou zkušenost neměl. Nejspíš jsem to nedělala tak, jak je doporučeno od Prekopové, ale i tak… a teď do mě…
      https://vimneok.wordpress.com/2010/11/23/871695-pevne-objeti/

      • No, hlavně se prosím tě nenech rozhodit – a především už ne několika nesouhlasnými názory v nějaké diskusi na veřejně přístupných fórech. Tohle je _Internet_ – má svá pozitiva, ale i svá negativa. K těm negativům patří pak například to, že říci může kdokoliv cokoliv, bez jakéhokoliv omezení, a bez nutnosti svá tvrzení vůbec nějak dokazovat.

        Důležité je především dělat si _své vlastní_ závěry, na základě _svých vlastních_ pozorování. To jistě neznamená „nenechat se ovlivnit“, ale pokud už (se nechat ovlivnit), tak až po úvaze.

        K paní Prekopové a jejím teoriím. Něco jsem si o ní (a těch teoriích) přečetl – zatím jen tak z rychlíku. První dojem – umí se dívat okolo sebe a vytvářet si, na základě toho pozorování, své vlastní závěry a názory. Což např. mně osobně je sympatické – přestože i na první pohled s ledasčím nemusím zrovna souhlasit. Pochopitelně že – díky této schopnosti, a hlavně tomu, že ty názory nijak neskrývá – je značně kontroverzní (a to i ona sama, nejenom ty názory – viz „ad hominem“ vs. „ad rem“ :-)).

        Ale možná jsem zatím prostě jenom nepřišel do styku s tou její negativní stránkou, co já vím. Každopádně ale na tom, že by si člověk měl dělat závěry především sám, a nenechat se ovlivňovat ničím jiným, než fakty, to nic nemění.

        Takže, v klidu! 🙂

      • jsem v klidu 🙂 jsem jsem cítila potřebu to trochu více rozvést a vysvětlit… neexistuje ideální metoda, fungující bez rozdílu na všechny děti, jak tvrdí přebaly mnoha „chytrých“ knih (protože většinou děti ty chytré knihy nečetly, že…)

      • No, upřímně řečeno, to je velice těžké. Já bych tě tedy nezatracovala. Tvůj výběr, jak to chápu, byl nejspíš „co dělat, aby si dítě neublížilo“. Zkusila jsi, nějak ti to fungovalo.
        Asi je to i otázka dobrovolnosti… ale u vzteklého dítěte, které je mimo, se asi nikdy o dobrovolnosti mluvit nedá.
        Ale o léčivém efektu objetí můžu mluvit z vlastní zkušenosti -.jednou jsme se na sebe opravdu hodně s manželem naštvali, tedy hlavně já úplně zuřila. Poprvé a naposledy. On byl mírně pod vlivem a proto mnohem citlivější a přístupnější, skončilo to vzájemným objetím a pláčem nad tím, jak je nám oběma líto, kam až ten náš spor zašel 🙂 Ale i já v tom svém vzteku jsem cítila, že právě tohle smíření potřebuju. A bylo po vzteku. A hlavně, nezůstal ani nikde v pozadí, prostě vyšuměl. Otázka je, zda po tomhle smíření touží i mnoho z těch dětí. Kdysi jsem viděla nějaká videa, přišlo mi to hodně násilné. No, fakt nevím…

      • videa jsem neviděla, snažím se teď zpetně si vybavit, jestli jsem to někde četla a pak zkusila, nebo jestli jsem to zkusila intuitivně a pak teprve plná pochybností hledala info (to asi spíš) a narazila na Prekopovou… ale jo, právě že takovou zkušenost mám taky, i já občas přes počáteční odpor potřebuju vybouřit vztek a pak zklidnit… jak se „šprajcnu“ tak je se mnou taky těžké pořízení, alespoň v ten moment… s věkem se to člověk naučí víc zvládat, ale děti to moc neumí. A May má teda dodneška občas výbuchy vzteku, mlátila by vším, co jí přijde pod ruku (postupně jsme natrénovaly, že může polštářem, nebo škubat papír) a trvá jí dlouho, než se zklidní…

      • Vidím dlouhý sloupec návodů? Znovu říkám, že tvůj rozum a cit ti řekne to, co potřebuješ vědět. Říkám to dost často děvčata, moc filosofujete?

      • Neřeš, my ženské. my prostě musíme být rozmazlené, mám tedy jednoho, opečovávaného kluka, ale na „holky„ se musí s něžně rozmazlovacím ťu,ťu, my si to přece zasloužíme, Ne?

  3. > … dítě není rozmazlené, pokud rodič má radost z toho, že mu vychází vstříc. Když mu čte už pátou pohádku na dobrou noc a sám ji číst chce, pak je vše v pořádku. Naopak, když rodič plní požadavky dítěte s nevolí, je namístě podezření z rozmazlenosti.

    No, jak to tak čtu, přijde mi, že ta zmiňovaná radost v tom principu hraje naprosto nepodstatnou roli – není totiž tou pravou příčinou vyvolávající očekávaný důsledek.

    Klíč (ta příčina) jednoznačně spočívá v tom, že rodič požadavky dětí – _navzdory_ jejich přání – někdy taky _neplní_ – když třeba zrovna z nějakého důvodu nechce (tj., když např. by z toho vycházení vstříc neměl tu radost). Ale (znova), ta (ne)radost je nepodstatný detail, podstatný je ten (občasný) akt nesplněného přání, nezávisle na vůli (a často i nátlaku) dítěte, situaci, třeba někdy i náhodně (záměrně). Ty děti tak mají možnost pochopit, že tím rozhodujícím momentem pro plnění jejich přání není jejich vůle, ale něco jiného. Rovněž je přitom důležité neschovávat se za zástěrku „objektivních příčin“. Fakt, že např. rodiče mohou dítěti pořídit drahou hračku neznamená automaticky, že by to udělat měli – a určitě ne ve formě „instant gratification“, a to ani třeba formou slibu :-)).

    Jinými slovy, ono to s tou radostí – asi – i funguje, ale to je způsobeno „vedlejším efektem“ těch občas nesplněných přání, nikoliv tou přítomností (či absencí) radosti.

    A pokud by se např. ten rodič přesvědčil (racionalizací a pod.) že to všechno vlastně dělá rád, … :-))

    Tohle:

    ttp://www.youtube.com/watch?v=mC2qPOz3Oos
    ttp://www.youtube.com/watch?v=_fSdF_ies00
    ttp://www.youtube.com/watch?v=upcT4uc4T5U
    ttp://www.youtube.com/watch?v=JlYTzbmggrI
    ttp://www.youtube.com/watch?v=Pdf-fALOnU8
    ttp://www.youtube.com/watch?v=wwL5sQhUg6M

    mi v kontextu rozmazlených dětí (a rodičů, kteří tu rozmazlenost mají na svědomí) přijde značně zajímavé.

    Je to teda těžká reality show :-)) – ale ne nezábavná, a určitě ne prostá řady zajímavých situací, postřehů a možných poučení. A i přes značně znepokojivý začátek má nadějný konec. :-))

    • No, fíha. Někteří rodiče ty děti asi milují až moc…
      No, je pravda, že spousta matek má syndrom „obětuji se až za hrob“…
      Co se oné radosti a odřeknutí týká… já to chápu právě tak, že ona radost (či spíš spokojenost v nějaké činnosti) je takový indikátor, zda já (nebo dítě) nepřekračujeme své hranice.
      Někdy, ovšem, je ale zase dobré nějakou tu hranici (vlastní comfort zone) překročit :-)))

      • ten syndrom obětování se je zvlášť v ČR dost běžný. na západě jsem to až tak neviděla, nevím, čím to je…

      • Možná že u nás byly ženy vždycky tak trochu méně „emancipované“? Víc v rodině?
        byla jsem překvapená přístupem onoho Syřana, za kterým chodívám… to, co bychom my nazvali jako rozmazlování (udělám pro něj první poslední), on považoval za naprosto normální a přirozené… postoj matek identifikovaných s postojem matek?? 🙂 Na rozdíl od západních snah víc se identifikovat s kariérou a vlastní osobností????

      • nevím, možná… jenže u nás to pak z nějakého důvodu moc nefunguje, leda jako model výčitek a manipulace (já jsem ti obětovala celý život a ty teď… ) a to myslím takhle Arabové nedělají, nebo jo?

      • Nevím, já se zeptám 🙂 Je to, myslím, otázka kontextu. Tam se nějak očekává, že to těm rodičům zas pěkně vrátíš zpátky… o tom ostatně také mluvil. My neustále řešíme, jestli někdo je nebo není rozmazlený jen z toho důvodu, myslím, že vyrůstáme ve společnosti, ve které je důležité být samostatný a tvrdý. Zatímco ta východní společnost je celkově založená na úplně jiných hodnotách…

      • Přesně tak, někdy je dobré (nebo spíš potřebné) tu hranici překročit. To ale ta radost (spokojenost) sama o sobě neumožňuje. A na druhou stranu, někdy toho umožňuje až příliš. Když pak si navíc člověk zvykne podřizovat své jednání převážně té spokojenosti (radosti), může mít zaděláno na problém (já třeba osobně s tím, že příliš upřednostňuji to, co mě uspokojuje, problém mám – takže nakonec mluvím z vlastní zkušenosti :-)).

        Ale určitě je ta radost „the next best option“, když třeba zrovna člověk nemá jiné, lepší vodítko.

        Ti rodiče – no, myslím, že oni hlavně nedokázali těm dětem dát pocit užitečnosti, zodpovědnosti, a s tím souvisejícího emocionálního uspokojení – když třeba člověk udělá někomu radost, nebo – v extrémnějším případě – udělá něco pro někoho, kdo je na jeho pomoci závislý. Ty děti – alespoň některé z nich (a člověk asi nemusí příliš pochybovat o tom, že – až snad na výjimky – by to mohlo platit pro všechny) se nakonec ukáží být úplně normální. Akorát že nikdy neměly příležitost dostat se do situace (situací), kdy by měly za něco zodpovědnost, resp. kdy by ta zodpovědnost byla na nich vyžadována (a mohly pak pocítit právě i to uspokojení – jak je třeba vidět v posledních dvou dílech).

        A ještě, v té souvislosti, k té spokojenosti. Ona přece existuje spousta činností, které člověk nedělá zrovna s nadšením. Třeba například starost o domácnost. Tam je pak asi potřeba přistoupit na „sociální dohodu“ – že na úspěchu se – dle svých sil a možností (daných u dětí hlavně věkem) – podílí každý. Což ale může nakonec skončit u té spokojenosti – zprostředkovaně; sice ta činnost sama o sobě je otravná (hlavně proto, že je založena na nezbytnosti), ale člověk je nakonec spokojen sociálně-emocionálně. Což je zase o tom, že člověk sice řadu činností nedělá „aby za ně něco dostal“ (nejsou „něco za něco“ v prvním plánu), ale i tak jsou vzájemné a ve skutečnosti _jsou_ „něco za něco“ – i když nepřímo, v rámci té sociální dohody. A pokud se tohle ty děti nenaučí, budou mít problémy.

        Ono teda bylo asi tohle všecho jasné i tak, bez té dalekosáhlé analýzy – to jen že mne to tak zrovna napadlo (mě vůbec většina myšlenek napadá hlavně v interakci).

        🙂

    • video zkusim vecer, ale zatim jenom poznamka k tomu odmitani zadosti ditete – ono se to snadno pise, pokud nejde o vase dite, protoze (alespon ja to tak mam), je pro mne strasne tezke nevyhovet, pokud je to jen trochu mozne. Proste je to zakladni skoro az pud, dat potomkovi to nejlepsi, co je za danych okolnosti mozne… akorat ze ted je to uz prilis mnoho a tezko se hleda ta hranice…

      • No, abys nakonec nebyla na nejlepší cestě stát se jedním z těch rodičů z té reality show. 🙂 Ona teda ta část „pokud je to jen trochu možné“ v tom kontextu dost zavání tou „žádoucí slippery slope attitude“. :-))

        Hranice – ono asi nejde o hodnotu (tím myslím hodnotu vyčíslenou v penězích) toho, co člověk dává. Spíš asi jde o to, aby bylo jasné, že to je vzájemné, ne automatické (tedy, je přítomna ta „sociální složka“ zmíněná v příspěvku výše). A že se člověk třeba nevykupuje z nějakého „provinění“ – třeba že jinak nemá na ty děti čas, a tak.

        Takže, „pokud je to jen trochu možné“ – asi nakonec ano, ale ne bezpodmínečně. Děti prostě nesmí získat pocit, že si o něco řeknou a člověk jejich přání „pokud je to jen trochu možné“ splní – protože „trochu možné“ je to nakonec vždycky a děti jsou, v tomto kontextu, velice dobré v dosahování kompromisů a (re)definování požadavků tak, aby je bylo možné splnit. :-))

        🙂

  4. To znám… jako malá jsem mívala také záchvaty vzteku, ale většinou jsem se rychle klidila někam pryč… a maximálně bouchala dveřma. Kdyby se na mě tenkrát vrhli a snažili se mě uklidňovat pevným objetím… no nevím… kdo ví. Vyvztekala jsem se a šlo to. I když také mi ten vztek jako malé trval hodně dlouho.
    Nevím, jak bych řešila, kdyby to ta moje měla stejně akční. Asi bych ji nechala být a šla za ní, až by se uklidnila. Těžko říct. Zvládat silné emoce není vůbec lehké. Neumí to ani dospělí, natož pak děti. Hloupé u dětí je, že to může zas i u dospělých vyvolat velké emoce a celý vztah je pak zatížený velkými emocemi. Naši mé vztekání ignorovali 🙂 Dnes také kolikrát zjišťuju, že nejlepší je s emocemi dělat to, že je člověk přijímá, nekomentuje, nesnaží se je nijak odmítnout, uchlácholit… jen je pozoruje, neutíká před nimi… a ony zmizí. A to jak s těmi svými, tak s emocemi těch druhých… ono to na ně dříve nebo později nějak přejde. Přijetí, no…

    • jo, já jsem taky bývala jako malá někdy vzteklounek, ale do pěti minut jsem nevěděla, proč jsem se vztekala, a to mi zůstalo. May ne, jakmile se dostane do téhle smyčky, připadá mi, že to neumí sama ukončit a cokoliv dělá to ještě víc roztáčí (brečí, vzteká se, tříská dveřma nebo polštářem)… prostě když to překročí určitou mez, neumí si s tím sama poradit vůbec a plácá se v tom čím dál víc. Dětská dr. mi na to řekla, když byla teda malinká, že neměla dozrálou nerovovou soustavu a že se to časem zlepší a víc to neřešila (May se narodila 36+0tt). Navíc je tam to, že u prvního dítěte to prostě člověk víc prožívá, než později, takže já vždycky ve stresu, zpocená durch a úplně vynervovaná… vím, že jí to nepomohlo, spíš naopak, a dalo mi hroznou práci se to naučit nejdřív zvládnout v sobě, abych mohla zůstat sama klidná a tak uklidnit i jí… no ale to jsme zpátky u těch zrcadel a nejtěžší školy života pro rodiče od dětí… U Lilly to pak už bylo v pohodě, jednak u ní ty emociální výkyvy nebyly tak bouřlivé, druhak jsem nebyla už ve stresu a za třetí jsem věděla, že to se prostě občas stane a co s tím případně dělat…

      • Právě, nejdřív musí být v pohodě matka… pak to může čekat i od dítěte 🙂 Ale to se hezky řekne a hůř udělá tváří v tvář takovým scénám 🙂 Já to znám, mívám to taky tak, že mě to vytáčí víc a víc… taková samonasírací… na to mi vždycky nejlíp zabírá právě to, že se musím klidit z dosahu dané situace. Protože v divokých emocích se stejně nic nevyřeší…
        Ale vykládej to dítěti. Pamatuju si, že ve školce učitelku překvapila, když propukla v ohromný pláč, když jí něco nešlo. Moc se jí to nestávalo, občas doma, občas i dnes. Nic akčního. Ale tenkrát jsem to vyřešila prostě tím, že jsem ji odnesla z dosahu toho, co jí nešlo, a vysvětlili jsme jí, že si to dodělá příště, že je unavená 🙂 Zabralo to 🙂 Ale to jí už bylo tak 4-5 let 🙂

  5. > model výčitek a manipulace (já jsem ti obětovala celý život a ty teď… )

    No, když žena obětuje kariéru rodině, tak to přece – fakticky – tak nějak je, ne?

    V minulosti, v době křesťanské morálky – rozvod nepřípustný (v pozdější době sice možný, ale obtížný) takové uspořádání mělo šanci fungovat. V dnešní době – rozvod jedna-dvě, ani se člověk nemusí moc rozkoukávat.

    Pravidla se změnila, uspořádání společnosti moc ne (nebo spíš jak kde). Ta nová pravidla předběhla faktickou stránku věci.

    Takže bych řekl, že – určitě emocionálně – je pocit „obětování života“ na straně partnera, který obětoval kariéru rodině (což obvykle bývá žena, a to nejenom v Česku) v té dnešní situaci oprávněný, za určitých okolností (když se to „nepovede“). Nebo ne?

    S materiální stránkou věci (která jistě hraje podstatnou roli) se některé společnosti vyrovnávají celkem dobře (a jiné spíš hůře). Pokud ale jde o pocit „prožití smysluplného života“ (vs. „obětování se“), je ten závislejší partner ve značné nevýhodě.

  6. jen tak mimo – to, co popisuješ – není „TPO“ .. Jak zpacifikovat bez jakékoli újmy (fyzické a psychické) dítko v afektu – se i učí na seminářích. Nakolik se dítku „obětovat“ .. musí každý rozhodnout sám. Občas mám dojem, že čím více na východ – tím je hranice posunutější..

  7. Jeste k te Prekopce … k zamysleni:

    Postrehy z nedavne prednasky: http://katorovo.blogspot.cz/2014/05/kdyz-se-zeptala-komu-ma-napsat-venovani.html
    Je tam i par poznamek k TPO, ktere podle me rozhodne davaji smysl.

    Naproti tomu doporucuju precist treba stanovisko APLA k detem s autismem, je v nem odkaz i na dokument CT (da se stahnout treba na wiki, odkazy dole: http://cs.wikipedia.org/wiki/Terapie_pevn%C3%BDm_objet%C3%ADm ).

    Moje mama zna JP velmi dobre osobne a coby (dostudovany;)) psychiatr (s nekolika dalsimi atestacemi;)) si ji velmi povazuje, stejne tak jeji kolegove. Coz ovsem neznamena, ze se vsemi jejimi nazory nutne souhlasi. Dokonce mozna naopak.

    Velmi se chystam (a snad to vyjde) se s ni taky seznamit osobne. Ne prostrednictvim prednasky, ale fakt si s ni chvili promluvit sama za sebe. Znam oba jeji medialni obrazy ten negativni i ten pozitivni a to strasne drazi moji zvedavost. Zatim se snazim nedelat si zadny nazor, protoze celou publikaci jsem od ni necetla zadnou a nehodlam komentovat jestli tak nebo tak. I kdyz z toho, co vim. mi jeji teorie smysl spis davaji nez naopak.

    Ale je to sakra zajimavy.

    • diky, podivam se na ty odkazy a videa. kazdopadne je zajimave, ze tohle tema vyvolava tak silne odezvy, at uz kladne nebo zaporne…

      • to „instruktážní“ video, co odvysílala čt – a pí.Prekop si jeho kvalitu chválila – mam na webu, kdyby z odkazu nešlo najít. Doporučuji pro začátek ztlumit zvuk.

    • Já se k tomu také neodvažuju nic moc říkat, když ji zas tak do detailů neznám. Jedno ale asi říct můžu: že někdy jsou názory v pořádku, i to může pro spoustu lidí v určitých situacích být velká pomoc… ale někdy se i ten názor a metoda, která je v pořádku, může zvrhnout v něco negativního. To ovšem platí u všeho… že všeho moc škodí, nebo že oheň je špatný pán, ale dobrý sluha apod. apod. Proto si spoustu věcí a lidí vůbec neodvažuju hodnotit a soudit…

      • no to je právě ono, i dobrá myšlenka se dá i s dobrým úmyslem naprosto přetočit a nakonec je z toho peklo…

      • Me prave prijde, ze ty jeji myslenky jsouv zasade dobry, jen nejak bud spatne prezentovany nebo spatne pochopeny. Nebo zasazeny do spatnyho konetxtu, nevim. Budu se na to fakt muset podivat vic.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s