s čím souvisí touha po dokonalosti?

U Báry na blogu jsem narazila na zajímavou věc. Bára píše, jak se snažila mít pořád jedničky a později v životě být taky ve všem „nejlepší“.

Tohle mě hrozně zajímá, co k tomu ty holčičky a později holky a ženy vede? Já jsem s tím totiž nikdy problém neměla 😀 Moje maminka, která si musela ty jedničky „vydřít“, mi vždycky vyčítala, že kdybych se trochu víc snažila, měla bych je taky. Ale já jsem radši lítala venku nebo si četla a samé jedničky mi nějak nestály za námahu… Stejně tak později, nesnažila jsem se a nesnažím mít všechno dokonalé a být ve všem nejelpší. Občas mě teda chytne nějaký „vylepšovací“ nebo „uklízecí“ rapl, ale naštěstí to většinou netrvá moc dlouho 😀

Tak si říkám, jestli je to prostě touha po uznání a ocenění od rodičů, sebevědomí závislé na hodnocení ostatních, povaha, způsob výchovy, vztah s otcem… ?

K tomu poslednímu jsem někde nedávno četla, že je to pro holčičky naprosto zádadní. Můj táta byl v mnoha ohledech dost netypický otec, ale dodneška jsem mu vděčná za to, že ať se stalo, co se stalo, vždycky stál na mojí straně a já jsem vždycky věděla, že jsem pro něj dost dobrá taková, jaká jsem a nemusím si jeho lásku snažit zasloužit…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice inside out. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

30 responses to “s čím souvisí touha po dokonalosti?

  1. Ani já jsem neměla přísné rodiče, kteří by mě stresovali tím, že musím být ve všem nejlepší.
    Ale stejně si myslím, že jste na to kápla s větou „vždycky jsem věděla, že jsem dost dobrá taková, jaká jsem, a nemusím si lásku zasloužit“.
    V dětství mi navíc „dokonalost“ (aspoň v některých věcech) šla poměrně snadno, takže jsem si celoživotně nastavila laťku na ty jedničky, no :).

    • Jo, v tom to bude…vědomí toho, že jsem dost dobrá i bez zářných výkonů. Mě to došlo nedávno, ve dvaadvaceti a od té doby je mi značně lépe, ovšem studijní výsledky přímo úměrnou měrou utrpěly 😀

  2. Co se tyce tech vysokych naroku na deti, tak to mi prijde jako cesta do pekel. Mam to bohuzel z prvni ruky – a to z pozice rodice. Nas senissimus totiz pred nejkou dobou zacal odmitat pochvaly a uznani a ja se bojim, ze je to dusledek nasich prehnanych naroku (a zrejme i prehnane chvaly ze strany tchyne)…

    • Dívám se, že senissimus má necelých 7 let…. to začal odmítat pochvaly hodně brzo… moudrý chlapec 🙂 Mně vydržela ta hra na tu „nejlepší“ asi do 12 🙂 Pak jsem se sice i nadále sbírala jedničky, ale už tak asi za poloviční snahu. Ten tlak mi přišel protivný 🙂

  3. To je složité… u každého je to asi něco jiného. Ta má známá, co spáchala sebevraždu, by ti mohla povídat o tom, jak moc člověka ovlivní otec, který má příliš velké nároky a nic, co uděláš, pro něj není dost dobré 😦 Malé sebevědomí, neuvěřitelná touha něco dokázat a zároveň touha po uznání… hlavně od druhých.
    Mí rodiče ani nevěděli, jaké známky nosím, nikdy to pro ně nebylo důležité 🙂 Babička bývala trochu přísnější, ale ta zemřela, když jsem já byla na prváku na gymplu… a beztak jsem maturovala na samé 🙂 V mém případě je to spíš povaha… kdybych to měla vzít podle horoskopu, jsem Kozoroh se silným postavením Jupitera a silně obsazeným Střelcem a 9.domem 🙂 Mívala jsem cukání napsat blbě písemky, ale nikdy jsem neměla nakonec odvahu to udělat 🙂 Asi jsem se už moc nudila 🙂 Trochu to bylo dáno asi tím, že jsem cítila, že nemám právo zahazovat to, co umím a co zvládnu. Trochu to bylo asi dáno tím, že jsem viděla, jak velkou výhodu mám, když jsem považována za jedničkářku – dostávala jsem jedničky i tam, kde by ostatní dostali za 2 (ona se jen přehlédla…), a hlavně: měla jsem klid a svobodu. Nikdo mě nebuzeroval. Paráda. Ale díky za tenhle článek: padl mi z nebe zrovna v okamžiku, kdy jsem zrovna dumala nad tím, kde jsem „potratila“ ten „drive“… to je totiž ta druhá strana touhy po dokonalosti. Tam na té základce ve 12 letech jsem se naučila, že „je to vlastně fuk“. Přizpůsobila jsem se průměru. A teď se horko těžko znovu učím, že věci nejsou zas tak „fuk“, že se to „nějak udělá“. Jít do věcí naplno, s vnitřním přesvědčením. Protože ta touha po dokonalosti, pokud tam je povahově, prostě nezmizí. Jen se přesune na to, kde je té dokonalosti OPRAVDU potřeba, bez ohledu na to, co na to ostatní a jejich hodnocení.

    • Jo, to je ta druhá strana mince… Já postrádám ten drive, to vnitřní puzení Něco dokázat… Cílevědomost, dosahování vytyčených cílů atd.. prostě nejsou moje silné stránky…

      • Teď je otázka, jestli to v tobě kdy bylo a je to jen přidušený (třeba ten tvůj otec, co byl právě takový?), anebo to v tobě nikdy nebylo. Blbý je, že pokud se tohle utlumí ještě v době, na kterou si člověk nepamatuje…. Já si to naštěstí ještě pamatuju. Na druhou stranu tam mám i vliv berana, který rozhodně nic nedotahuje do konce (sprinterka)… 🙂 Tedy pokud to trvá moc dlouho 🙂

      • no to kdybych vedela… i kdyz bych rekla, ze je to mozna kombinace obojiho… sklony k tomu moc nemam sama od sebe nejspis, a navic to nikdo moc „nepodporoval“…

  4. Hm, možná, můj otec stál za houby, potřebu mu něco dokazovat jsem ale taky neměla a na jedničky byla líná 🙂

  5. Ještě dodatek: mám dojem, že ten Bářin článek byl hodně o takové té snaze (a mají ji asi hlavně ženy) jet na víc než na max. na x různých frontách (práce, děti, domácnost aj.,aj.), bez ohledu na to, že je to vyčerpává. Protože ono není v lidských silách být dokonalý na různých frontách, jen proto, že se to jaksi „očekává“. Málokdo umí nejlépe vařit, nejlépe smýčit, nejlépe pracovat atd., pokud to není nějaký génius 🙂 Každý má nadání na něco jiného… a tam by podle mě měl jet na svůj max. Kdyby se ve školách známkovalo podle toho, zda žák jede v předmětech, které ho lákají a zajímají, na max, nebo ne, tak bychom se divili. Já bych už najednou nebyla ta nejlepší a někteří „trojkaři“ by byli najednou uznáváni…
    A pak by mě zajímalo, proč někteří jedou na max. a někteří ne .:-)

    • no to by byl idealni stav, kdyby se znamkovalo podle toho, jak se kdo snazi v ramci svych moznosti a schopnosti… meli jsme takhle genialniho ucitele matiky v pate, rozdelil tridu na tri rady, podle talentu, a daval kazde rade jinak tezke ukoly a hodnoceni. Jenze pak byla revoluce a on sel do soukrome sfery podnikat…

      • geniální… můj matikář a fyzikář od šestky byl podobný… měl na mě vyšší nároky než na ostatní. Naučil mě nejvíc a hlavně nadchnul pro oba obory. Má touha po matfyzu se během 4 let gymplu vytratila… učitelka nebyla špatná, ale to, co on, bohužel neuměla… Ještě tak ta matika a programování mě bavilo, matikář i pan učitel na programování byli pro mě inspirativní, ale on byl pan učitel na programování i tlumočník… :-)))

      • jo jo… nas mel taky na programovani i na matiku. A bylo to jedinkrat, kdy me matika fakt bavila a kdy jsem se dobrovolne ucila, abych se dostala do prostredni rady 😀 A kupodivu jsem to i chapala a na mat. antitalent mi to docela slo…

  6. sebepojetí, sebepoznání, sociální srovnávání .. Jáství .. hezké pojmy; dávno mě neberou. naštěstí. Pokud jste spokojená sama se sebou, svým životem – jste štˇastný člověk. ušetříte si spoustu nervů. Nastaveno má každý individuálně. Vidím na dětech, a že mám dost velké spektrum k porovnání 🙂 Při relativně stejných startovních podmínkách – každý jiný postoj.

    • Já taky pozoruji s údivem na holkách, jak hodně se liší při relativně podobných startovacích podmínkách…
      Ale jinak jo, jsem docela spokojená… To je v dnešní době skoro rouhání co…

      • jj – nejhorší bylo vyrovnat se s faktem, že ty bestijky jsou úplně jiné než si přála matka 🙂 Nedejte se zmást – buďte spokojená. pravda, lidi na mě často divně koukají, když řeknu:“mám se dobře“ – ale to je Jejich problém. Myslím, že „být spokojený“ je ohromný úspěch člověka.

  7. Sorry, že ti zbořím iluzi, ale některý holčičky to mají prostě v genech 🙂 Naše cácorka to má vyloženě po otci, drobné neúspěchy jí způsobí psychické zhroucení, vše musí být nejlepší a dokonalé, ve všem musí být první. A to jsme oba rodiče uvědomělí, kteří dbají na to, aby se vystříhali jakýchkoli nároků 😉

      • já měla loni na angličtině holčičku, která byla typický případ… když nebyla nejlepší, ztrácela zájem… pak chodila a vykládala, že ji to nebaví. A přitom se na hodině evidentně bavila a navíc byla i velmi šikovná. Ale stačilo, když něco nevěděla… problém je, že když se člověk učí, pořád něco neví :-))) A nakonec zjistí, že neví vůbec nic :-)))))

  8. Tak bádám už dva dny a furt nevím, jak to vlastně mám …
    Naši do mě rozhodně žádné své ambice nikdy nepromítali, známky nikdy nijak zvlášť neřešili. Na základce jsem měla dvojky trojky, myslím, že mi jednou hrozila i nějaká čtyřka, kterou jsem na poslední chvíli vyžehlila. Měla jsem dvakrát důtku třídního učitele za nevhodné chování. Koníčky a kroužky jsem si taky vždycky vybírala sama, u ničeho nijak zvlášť dlouho nevydržela a naši to moc neřešili. Ještě v prváku na gymplu to bylo podobný. A pak mi najednou luplo a co se školy týče, měla jsem vyznamenání až do čtvrťáku včetně maturity a udělala přijímačky na tři VŠ. Jen tak, protože jsem prostě sama chtěla. Sestra to měla přesně naopak – jedničky na základce trojky na gymplu.
    Na vejšce jsem to hodně žrala první rok, pak jsem zjistila, že na to stejně všichni dlabou, že mě to vlastně ani moc nebaví, přidaná hodnota studia je nula nula prd a začala jsem to dost flákat. Až došlo na podmínečné vyloučení. Ustála jsem to, ale příliš jsem se na to nedřela. Kdyby mě fakt vyhodili, asi by mi to v té době bylo fuk.
    Pak práce – podobná sinusoida. Za posledních 15 jsem byla jen ve třech zaměstnáních, ale zažila jsem roky workholismu, kdy jsem byla schopná za práci dejchat a makat 16 hodin denně, ale taky propuštění proto, že jsem v pracovní době radši strávila půl dne na chatu než, abych se předřela. Nebo dobu, kdy jsem moc nevěděla co se sebou a plácala se pracovně odnikud nikam.
    Pokud jde o mateřství, tam se asi snažím být dokolalá zatím pořád (dlužno dodat, že se mi to moc nedaří 😀 ). Asi proto, že mi přijde, že mám strašnou zodpovědnost a že když něco pos…, tak to může mít dalekosáhlý důsledky na někoho, na kom mi záleží nejvíc na světě. Když nejsem dokonalá v práci, tak mě maximálně vyhoděj. Najdu si něco jinýho. Ale když to podělám u svých dětí, zkazím jim život. Takhle nějak asi uvažuju. Jo, já vím, že je to extrémní myšlenka …
    Tak já nevím, kde se to vzalo … jsem celkem zodpovědnej člověk (spíš povahou než že by mě k tomu vychovali rodiče „bohémové“:))), tak asi když cítím zodpovědnost, snažím se až na kost. Když mi dojde, že jde o prd nebo, že to stejně nikdo neocení, tak to hrotit přestanu a s klidným svědomím spadnu do těžkýho podprůměru.
    Co do potřeby uznání … zajímavá věc, ani tak nepotřebuju, aby mě někdo plácal po rameni a říkal, jak jsem dobrá, ale potřebuju nějakej hmatatelnej výsledek. Něco, co zůstane, co je vidět, taková moje stopa. A možná proto mě ta dokonalost v mateřství furt tak drží. Protože na dětech vidím výsledky pořád – pozitivní i negativní. To první mě utvrzuje v tom, že to dělám dobře a přidám, to druhý, mě upozorní na nějakou blbost a donutí svoje chování upravit.
    A tak je to asi žádoucí …. no vida, když si to takhle hezky napíšu, tak jsem se vlastně dobrala velmi zajímavého pozitivního výsledku :D. Pardon, že jsem se tak rozepsala.

    • no to je taky zajimavy pohled… ja to mam vetsinou tak, ze pokud to jde, tak proplouvam a zacinam fakt makat, az kdyz mam pocit, ze je to potreba 😀 ale obdobi totalniho workoholismu jsem mela taky, v prvni praci… nakonec jsem tam chodila i o vikendech a kdyz jsem pak odesla, museli misto me vzit 3 lidi… ale pak uz jsem to nikdy tak neprozivala, asi mi to stacilo jednou 😀

  9. Taky bych moc a moc chtela vedet, co je dano povahou (co je vrozene) a co prostredim. Myslim si ale, ze to reseni se najit neda. Ja jsem byla jednickarka, ale ve stylu „udelam, co chcete, ale dejte mi pokoj“, tj. zadna aktivita na hodinach, zadne hlaseni (ucitele ma zjevna pasivita docela stvala, stezovali si na rodicacich), zadne veci na vic, nic. Co musim, udelam, ale vic ani n. Mam o rok mladsi sestru, ktera byla (asi prirozene) vzdycky prijemnejsi, milejsi, umela projevovat emoce (a ja to neumim ani dnes), vsichni ji meli radi a pak byla jeste dost narocne nemocna. Cela i sirsi rodina zjevne milovala ji. Asi jsem chtela byt dokonala, abych si zaslouzila aspon trochu lasky taky. Nikdy se mi to nepodarilo, i kdyz dnes uz vim, ze me radi meli a maji. Ale vim to vsechno racionalne.

    • to je taky zajimavy pristup…. ale chapu, ja jsem taky mela jednu dobu pocit, ze mama ma radsi mladsiho brachu… srovnalo se to teprve, kdyz jsem sama mela deti…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s