O krizích a programování

Během posledních cca dvou let se kolem nás rozpadlo nebo téměř rozpadlo několik dlouhodobých vztahů, rodin s malými dětmi. Naposledy se rozestěhovali a rozvedli rodiče nejlepšího kamráda Mayky (momentálně, dost rychle se to u ní mění). Klučina je stejně starý jako May, a má tři mladší bráchy, nejmladšímu je necelý rok. Rodičům je odhadem o deset let míň, než nám. Neznám je dost dobře na to, abych se vyptávala, ale pořád mi to vrtá hlavou. Proč se rozejdou rodiče tak malých dětí? May je sice nadšená, že se její kamarád přestěhoval naproti do domu a můžou tak každý den řádit po škole u nás nebo u nich, ale na něm je vidět, že to nenese úplně lehce.

Netvrdím, že u nás žádné krize nejsou nebo nebyly, ale zatím se to povedlo (ťuk ťuk) nějak zvládnout…

Před pár lety jsem u Vlasty Marka na blogu četla o předprogramování mysli žen v „kruhu kamarádek“, kde se ženské předhání v popisu toho, jak je ten její úplně k ničemu… a pak přijdou domů a jsou o tom už pevně přesvědčené…

Díky tomu jsem si začala víc všímat nejen toho, jak mluvím já o Lvovi, ale i jak mluví ostatní ženy o svých partnerech… většinou to nebylo nic moc pozitivního a veskrze to končilo něčím jako: „No jo, chlapi… “

Zajímalo by mě, jestli je to nějaké české specifikum, že k bonmotu ve spolčenosti žen patří si stěžovat na své protějšky? Co myslíte?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice moje. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

82 responses to “O krizích a programování

  1. No, ono na tom možná něco bude….Možná proto moc kamarádek nemám a „ženské kroužky“ mě trochu děsí…..Ale taky si říkám, že mít v tak mladém věku a v tak rychlém sledu 3 děti, musí být strašný záhul a velká zkouška vztahu….
    Co ale vím určitě, že to, jak sama smýšlím o svém partnerovi, má velký vliv na to, jak ho pak vnímám a i to, jak se pak on chová. Je to takové kouzlo 🙂

    • Deti jsou vzdycky zkouska vztahu, na veku rodicu az tak nezalezi… Dulezitejsi medle je predevsim, zda je tehotenstvi planovane a pokud ano, zda s nim oba partneri souhlasili (ve smyslu, ze se mu nebrani)…

  2. A k bonmotu mužů stěžovat si na své ženy… budu muset manželovi vysvětlit, že by s tím možná měl přestat, aby tomu taky nezačal věřit… on vždycky z nějaké pánské trampské jízdy přijde s tím, že zas vykládal, jaká jsem hrozná manželka 🙂 A přitom mně říká, jak je neuvěřitelně spokojený 🙂 Prý aby si ostatní chlapi mysleli, jaká jsem to semetrika (a že je na stejné lodi) a jak je chlapák, že se mnou žije 🙂 Je zajímavé, že já tuhle potřebu sdílet s ostatními ženami „no jo, chlapi“ nemám. Ale když já mám fajn chlapa, zatímco já fakt nejsem (snad kromě nebetyčné tolerance) ideální blonďatá štíhlá hospodyňka :-)))))) Ale je fajn, že i kolem mě se to rozvádí a rozchází… i s malými dětmi. A to dost závratným tempem. U žen je to většinou následek toho, že si najednou uvědomí, že s tím partnerem nemají moc společného a že ten vztah jim z nějakého úhlu pohledu ubližuje… a že přes veškeré snahy o narovnání vztahů se ze strany partnerů nedočkaly pochopení (žádný problém nemáme, co jančíš?) tam už neviděly cestu dál. Dětí je mi líto, já sama bych stokrát rozvažovala, jestli do toho jít.. ale nemůžu soudit, nejsem na jejich místě. Taky jsem se vzdávala a děti pořizovala už mnohem později (hodně rozvážně), tohle jsou vztahy, které začaly před x lety, bylo z toho jedno dítě a rozpadlo se to většinou brzy poté.

  3. Je to asi všude, kde se dá dohromady grupa ženských, že se baví o svých dětech a o svých chlapech. Do jisté míry to asi může ovlivnit pohled ženy na svého partnera, ale myslet si, že můj muž je úplně k ničemu, protože to samé říká o svém moje nejlepší kámoška, nikam nevede. Krize a nedorozumění by si měli partneři vyčistit mezi sebou a nezatahovat do toho další lidi.

  4. Hele, damy, co je u vas „pozdeji“ a jaky je podle vas idealni vek na zplozeni potomstva? A smim-li se zeptat, kolik bylo vam, kdy jste povily svoje prvni robe? My jsme se zenou meli prvniho prcka v 26/28 (zena je starsi). Je to „mladej vek“? V porodnici se na zenu jako na prvorodicku divali jako na exota – stejne tak na moji matku (mela me v taky v 26)…
    Omlouvam se pozdrazdenejsi ton, jsem na tohle trochu haklivej, protoze to slysim ze vsech stran – co blbnete, jste na to jeste mlady; vy jste se zblaznili, tolik deti, vzdyt to neuzivite… Leze mi to krkem!
    Ja samozrejme nepopiram, ze mladsi rodice jsou k urcitym problemum nachylnejsi. Osobne si ale myslim, ze je to mnohem vice dano vychovou a prave okolim. Skoro jako by se od mladejch rodicu ocekavalo, zese rozvedou budou se u soudu handrkovat o deti jako o kus hadru! Doprdele prace (pardonnez-moi!), vzdytono je tak lehky vsechny a vsechno odsuzovat a kritizovat, nez poradit a pozvbudit…
    A zajimalo by me, jestli se ty petatricetilety prvorodicky dockaj vnoucat v kondici, kdy jeste budou na prarodicovskou roli stacit…
    Uff, chvili jsem premyslel, jestli to postnout, je to tak trochu off-topic, ale jen at si to svet precte… Citite-li se urazeny, omlouvam se, nebylo to cilene primo na vas, spis takovej povzdech do vetru…

    • P.S. – Nikdy by me nenapadlo si pred „chlapama“ na zenu stezovat nebo ji nejak shazovat. Naopak ji chvalim, kudy chodim, protoze je proste a jednoduse nenahraditelna!

    • Jsem se neurazila :-))) No, v mém případě je později právě v těch 35 letech 🙂 Téměř na chlup 🙂 Kamarádka mi asi 10 let vykládala, že to je ta hranice, tak jsem ji poslechla 🙂 Ale nějak jsem to vědomě neodkládala… já do té doby prostě nepotkala toho pravého… jen na to jsem si dávala velký pozor 🙂 A o kariéře se také nedalo mluvit 🙂 S vnoučaty – no, těžko říct. Ale uvážím-li, že mé matce je teď také 70, a je naprosto úžasná akční babička (která je hlavně v důchodu!), a že já bych se tedy také tak nějak mohla dočkat (jestli ta moje do toho taky praští přibližně v mém věku), tak proč ne… to je otázka štěstí a zdraví. Navíc kdo ví, kdy my do toho důchodu půjdeme. Já to hlavně beru tak, že u nás v rodině je dlouhověkost tak nějak dědičná – 80, 90 let běžné. A žádné velké nemoci – obvykle rovnou rychlá smrt. Tak snad nebudu výjimka 🙂 Neříkám, že „mladí“ skončej u soudu… to opravdu záleží hodně na nich samých… a o ničem se vlastně, pravda, nedá mluvit všeobecně… spíš jsem chtěla říct, že se rozchází rodiny, kde spolu partneři už hodně dlouho žili v takovém tom zvyku (není ideální, ale kde seženu lepšího, atd., atd., nespokojeně), i v tomhle stavu se vezmou (ta svatba to třeba nějak změní), nebo si pořídí dítě (to dítě to třeba nějak změní)… ale to dítě nakonec často změní spíš to, že si někdo z těch dvou uvědomí, že takhle dál dalších 50, 60, 70 let svého života žít nechce. Nejde ani tak o věk, jako o to za jakých podmínek do toho vztahu (a rodičovství) vlezli. A proč. Si myslím 🙂

      • No jo vidis, to jsou dve odlisne veci… protoze ja jsem se treba vdavala velmi mlada, na dnesni pomery… bylo mi 23…

      • no ve finale asi hrozne zalezi na kazdem co… nekdo je v 60 vyrizeny a jiny je v 80 uplne v pohode… navic je teda fakt, ze treba moje mamka je relativne mlada babicka, ale zase ma jeste dva roky do duchodu… a moc ji to mrzi, protoze ted by si vnoucky uzila nejvic…ale to nas stejne nejspis trapit nemusi, pac my zadny duchod mit nebudeme…

    • Hm… no neco na tom je… ja jsem mela prvni dceru na den na sve 29 narozeniny, druhou o dva a trictvrte roku pozdeji. A rikam si, ze jsem mohla zacit driv (chtela jsem, ale skoro dva roky se nedarilo). Jenze ja jsem jeste nebyla zrala…. na druhou stranu bych ted uz skoro mohla mit klid, zacit ve dvaceti… anebo bych stihla to treti, o kterem ted nevim, jak to dopadne, protoze uz si rikam, ze jsem na ten kolotoc moc stara… (a vycerpana predchozimi tehotenstvimi a prvnim rokem zivota deti… )

    • Já měla dítě v 28, chtěla jsem dřív a nedařilo se….A brala jsem to, že to bylo tak za 5 minut 12. Ale jestli má někdo v pětadvaceti 4 děti, tak to vzal podle mě opravdu „hopem“ a jasně, každého volba, ale určitě to musí být hodně, hodně těžké, protože sotva dospěl (nebo já teda zpětně musím uznat, že v 23, kdy jsem se vdávala, jsem byla ještě vlastně děcko) a už je rodičem a má obrovskou zodpovědnost…..A taky si nemyslím, že proto, že mám jedno dítě a ,ač jsem si vždycky myslela, že budu mít dvě, u jednoho zůstane, že bych byla „lempl“.

      • Je zajímavé, jak se to všechno mění… nedávno jsem zahlédla kus toho seriálu Řím. Mladík si tam stěžoval, že už je mu 18, má půlku života za sebou, a ještě nic nedokázal (asi se chtěl brzy ujmout vlády?? :-). Že ani spousta dospělých zralých není, to je bohužel pravda. Taky si nemyslím, že jsem lempl… já si to tak nenaplánovala 🙂

    • To má holt každej jinak. Gynekolog bude plesat nad dvacetiletou matkou, protože v tom věku je to tělo prostě nejvíc ready, ale její rodiče z toho moc nejspíš nadšení nebudou:)

      Já se vdávala ve čtyřiadvaceti, po šestiletém vztahu, děti jsme chtěli hned, ale dva roky jsem nemohla přijít do jiného stavu. Haničku jsem měla v šestadvaceti, teď posledního Honzíka ve třiceti, a řeknu vám, že mě odrovnal. Vlasy pryč, kyčelní klouby v háji, osteoporóza, krevní obraz v prdeli, pardon. Další dítě už prostě mít nebudu, protože už na to nemám.

      A moje máti? Příští rok jí bude 70, hlídá na střídačku u všech svých čtyř potomků vnoučata a už asi pět let vykládá, že je to její poslední rok, a furt tu je:)

  5. No, tak jsem si to po sobe precetl ted pekne za cerstva a zacal jsem fakt trochu zhurta 🙂 Ale proste me to stve. Asi z toho po dlouhy dobe bude zase clanecek na blogu… 🙂

  6. Mít první dítě až po třicítce je problém právě v tom, že toho druhého už se člověk třeba ani nedočká, což není ideální…
    Ale ono je to opravdu všechno asi velmi individuální, každý jsme na tom zdravotně, osobnostně a životními peripetiemi úplně jinak… pro někoho je ve 25 moc brzo, pro někoho už pozdě. A různé rizikové faktory rozchodů také každý zvládá jinak. Já vím, že jsem dřív mít dítě nemohla… a že kdybych měla, byl by to býval velký, velký problém. Je hloupost to odkládat vědomě kvůli budování kariéry, všechno ostatní asi prostě většinou vyplyne z kontextu 🙂

    • Problem mit deti po tricitce uz ani ne tak socialni, jako biologicky… Nekde jsem cetl, ze pro zensky telo je idealni vek nekdy kolem dvacitky, pamatuju-li se dobre. Ze dneska neni petatricetileta prvorodicka zadna vyjimka a hlavne zadnej problem, vdecime imho prave tomu prostredi, resp. medicine. Ja nerikam, ze je povinnost mit deti co nejdriv, ale zensky se pak strasne divej, ze to nejde a ze to musej doktori zachranovat. Ale to je na dlouhou debatu…
      Kazdopadne mas pravdu v tom, ze kazdej jsme jinej a kazdej to ma nastaveny trochu jinak. Jen se mi proste zda, ze lidi zacali mit pocit, ze nad prirodou muzou zvitezit – prozreni je pak ponekud bolestive…

      • S tím naprosto souhlasím. Spousta žen se pak najednou diví, že to přirozenou cestou nejde. Průšvih je, že poslední dobou se mění i to, že všichni mají pocit, že MUS´Í mít vysokou školu (kvůli práci). Takže s odkladem první třídy, s devíti lety ZŠ, 4 roky SŠ a 5 (min) lety VŠ vylézají ze školy až v 25 letech! Společnost rození dětí moc nefandí, jak se zdá… 😦

      • Ta posedlost vysokoskolskymi tituly mi taky nejde do hlavy… Uznavam, ze dneska to maj zensky tezky, ale kdo to ma lehky…

      • Já jsem pár VŠ vystudovala… a můžu říct, že nechápu, nač to většině těch lidí bude??? Hodně jich to bere právě jen jako oddálení vstupu do dospělosti, moc se neučí, takový ten přístup – ono se to nějak – ze střední se převalil na VŠ. Už nejde tolik o studium, ale o papír. Nedávno jsem se na ˇVŠ vrátila jako doktorandka a jen zírám, jak moc se to změnilo. A přitom spousta těch lidí může dělat svou práci bez formálního studia a smolení bakalářky, kterou skoro nikdo nečte. Spousta lidí prostě nejsou studijní typy a jsou na VŠ prostě protože je to dnes běžné (spolužáci šli, kam budu já?), nebo proto, protože to zaměstnavatelé vyžadují (průšvih). Bohužel já už bych dnes měla možná problém jít třeba pracovat do cestovky, protože bych prostě neměla VŠ cestovního ruchu….

      • No, na spoustu pozic, predevsim ve statni sprave, je nejakej ten titul potreba, i ten Blbec (Bc.) postaci. Navic to cloveka trochu popostrci v platovejch tabulkach. Ale pravdou je, ze titul o cloveku nic nerika – resp. vypovida spis o schopnosti se neco naucit ci nabiflovat, nez o schopnosti samostatne uvazovat. U bakalarek je to evidentni, tak nikdo nic neresi a co dneska muze clovek obhajit jako bakalarku, to je neskutecny. Diplomky jsou na tom jen o neco malo lip. Az disertacky jsou povetsinou kvalitni ctivo 😉 A pak to zase smerek k habilitacce trochu klesa, pac je to tak trochu janabrachismus…:)

  7. Já to vidím trochu z jinýho úhlu, kamarádky si „Stěžujou“, protože je situace v manželství trápí, chtěj poradit, co s tím, nebo to jenom prostě s někým sdílet a slyšet trochu empatický reakce. Když se zatnou zuby a o problémech se mlčí, taks e ani pořádně neřeší a končí to antidepresivama, v tom to není. Problém je, že to sdílení s lidmi, co to mají doma fakt objektivně těžký, je opravdu náročný v tom smyslu, aby člověk nezačal hledat chyby na svém vztahu. Mám teď tři kamarádky v rozvodovém řízení a skoro jsem se zhroutila z toho, jak je v háji naše manželství… no a pak jsem s kamarádkama omezila kontakty a najednou je manželství zase relativně obstojný… Druhá a úplně odlišná věc je, že se lidi rozchází občas kvůli věcem, které by šly řešit, kdyby na to byla vůle.
    Takže nejde do odmávnout tím, že „češky si furt stěžujou“… Je to jako všechno – složitější.

    • Souhlasim, ziji sedm let v zahranici (Velka Britanie) a moc mi vyhovuje pristup zdejsich zen. Nerozebiraji soukrome problemy na potkani s kazdym a presto spolu dokazi hezky stravit cas v kamaradskem duchu u salku caje nebo kavy. Kdyz potkam zenu ceske nebo slovenske narodnosti, tak po chvili znam cely jeji rodokmen, zdravotni stav a manzelske starosti. Podotykam, ze se nevyptavam, otazky nekladu, ale vzdy se pod palbou dotazu sama ocitnu. I v pracovnim ryze anglickem prostredi, drby ze soukromi nejsou, protoze se nikdo nedotazuje a resi se opravdu jen profesionalne prace.

  8. A kolem mě se rozcházejí zásadně rodiče malých dětí – důvod je vždycky tentýž: chlap obvykle neunese změnu životního stylu a dává to za vinu ženě (že je neschopná, protože děti křičí, není uklizeno, atd.) Na což samozřejmě manželka na pokraji svých sil vyčerpaná péčí o dítě nereaguje nijak mírně, no a během pár měsíců se vystupňuje vzájemné nepochopení až k rozchodu…

    • no jo, to se ale dostavame k problemu dnesni „nuklearni“ rodiny, kdy rodina se toci kolem jednoho, max dvou deti, vsechno se detem prizpusobuje az do krajnosti, a navic je rodina vetsinou odkazana sama na sebe, protoze babicky vetsinou jeste pracuji….

      • To ano. Na druhou stranu v partnerství jsou dva dospělí a jedno dítě (nejdřív)… to miminko, batole potřebuje péči, ten dospělý mnohem méně. Co potřebuje, je vyjádřená láska… ale vařit, nebo aspoň vyprat snad umí i muž. A někdy mnohem lépe. Je to o rovnováze… příliš točení škodí, ale muži si musí uvědomit, že tak to prostě v rodině chodí. Není už jen sám… musí se o svou pozornost podělit i se svým dítětem 🙂 Možná by se to chlapečci měli učit už od dětství :-)) Třeba dcera mi dnes cestou do školy vykládala, jak její láska chce, aby všude chodila jen s ním :-)) No, jestli z toho chlapec rychle nevyroste, tak z něj nebude dobrý partner, ale spíš klíště, které se bude strašně divit, až se mu narodí potomek…

    • Jenze to jsme zpatky u krize hodnot a egoismu, kterej nam naordinovala nase kapitalisticka demokracie. Lidi jsou jednoduse liny prasata, ktery svoje problemy nechteji resi – chteji se jich zbavit, pokud mozno hned a jednoduse… A uz se to veze, doplaceji na to samozrejme deti.
      A hlavne by me zajimalo, kdo lidem nakukal, ze mit deti je jednoducha vec? Neni, to prece nikdy nebyla – spolu s vyse zminenou lenosti to pak vede ke strme klesajici demograficke krivce, protoze jedno dite na par opravdu, ale opravdu nestaci. Ani dve deti nestaci, pokud se dobre pamatuju, k udrzeni demograficky rovnovahy je to cca 2.15 deti na par… Cili my mame splneno, a bude jeste nadplan, kdy budeme nejakyho toho lenocha suplovat…

      • no to je taky fakt… ale to zase souvisi s tim, ze dneska zena kolikrat jako vubec prvni male miminko drzi v ruce to svoje… a pak nestiha zirat, protoze proste zadnou podobnou zkusenost predtim nemela… spolecnost je rozdrobena… a chybi zkusenosti s rozenim, vychovou deti a chybi takova ta mezigeneracni vypomoc, ktera byla driv nutna pro preziti…

      • Mezigeneracni vypomoc zkurvili (pardonnez moi, to se jinak rict neda), jako spousti jinejch veci, komunisti – rozprasili rodiny do vsech koutu zeme a byt byl duchod pomerne brzo, uz bylo nutny cestovat desne daleko. Po „vpadu“ ruky trhu bylo nutny zvysit vek odchodu do duchodu a je to. Socialni davky jednak suplovat tuhle mezigeneracni vypomoc nemuzou a druhak na to beztak stat nestaci… Holt uz nezijemev dobe gruntu, kdy stary hospodar s hospodyni „zalezli“ na vejminek a hlidali deti, kdyz bylo treba. Navic starsi sourozenci taky nejsou k mani, to je pak tezky…
        Ale ono by jen stacilo nebejt v praci od nevidim do nevidim, trochu upravit socialni politiku statu smerem k podpore castecnych uvazku matek na matersky, a hned je to o necem jinym… Jenze to by se muselo chtit – a ono se nechce, protoze udrzovat status quo nestoji zadny politicky body…

      • rekla bych, ze zase tak uplne jednoduche to neni… napriklad tady na Severu komunisti u moci nebyli a spolecnost je to daleko vice verici, nez u nas, socialni podpora je tu nevidana na nase pomery, deti tu maji vic a presto je to tady totez…

      • Tak ja samozrejme nemam srovnani se zahranicim, popisuju stav u nas. Driv to tady proste fungovalo, lidi se vetsinou nestehovali nikam daleko, rodiny bydlely „co by kamenem dohodil“. Jenze komousi s umistenkama totalne roztrhali tyhle rodinny pouta, a dobre vedeli, proc to delaji… Kdyz nemas babicku tri zastavky vlakem, by ti pomohla, kdyz je nejhur, nemas cas na nic jinyho nez na deti… A to prodlouzeni odchododu do duchodu a „otrokarska“ prace od vidim do nevidim to jenom dorazila…

      • Oni právě možná vědí, že to jednoduché není, tak do toho radši ani nejdou… vlastní pohodlí je přednější. Možná by se mělo víc mluvit spíš o tom, jak je fajn mít ty děti, než o tom, jak je fajn si koupit domek na hypotéku a jet někam na super zahraniční dovolenou. Jo, a lepší auto a lepší mobil. A taky tablet by byl dobrý (tedy k čemu ten je, to jsem ještě nepochopila – takový krám velký 🙂 … už asi holt stárnu, startrekistka :-)) . Je zajímavé, že se pořád mluví o tom, jak je to DNES špatné… ale tu generaci, co nechce mít děti, vychovali rodiče za komunismu 🙂 A ty, kteří děti mají, jsou taky děti vychované za komunismu. Kde ztratili ty hodnoty a začali myslet sami na sebe??? Ono totiž k tomu stačí jen málo…za komoušů llidi taky mysleli jen na sebe (agentů STB asi bylo dost a dost) a těch rozkrádaček, jen nebylo tolik možností rozletu. Dej člověku možnosti a bude z něj obézní panďulák bez dětí…. to není moc optimistické, co?

      • to je taky pravda… asi je to ve finale hodne individualni, protoze kazdy ve stejne situaci reaguje jinak (ma jine zkusenosti, background atd…) btw to jsi mi pripomnela zas ten film Idiokracie… mela to byt komedie, ale ja jsem byla naprosto zdesena… tam to totiz presne speje…

      • Hu, to posledni je dost depresivni predstava 🙂
        Me to furt vychazi na tu lenost ci sebestrednost. Proste JA potrebuju, JA chci… Ale co ostatni (dosud nenarozene nevyjimaje)…?

      • to je prave ten duraz na individualitu u nas v „zapadni“ spolecnosti…. ktery byl na zacatku naseho prudkeho rozvoje, ale bude i duvod naseho padu… ufff to jsme teda pekne zabredli… z numerologickeho pohledu to ale taky docela dava smysl (vsichni, narozeni pred r. 2000, meli alespon jednu jednicku v datu narozeni, spis vic. 1= JA)… tak treba, pokud se to jeste stihne, se ta spolecnost pomalu transformuje k vetsimu souciteni a sounalezitosti, az to bude v rukach lidi, narozenych po r. 1999. Ti maji misto te jednicky alespon jednu dvojku, tj. MY…
        uvidime…

      • No, na cislicka bych si moc nehral – staci misto gregorianskyho kalendare pouzit juliansky, nebo si pujcit cisilka od mayu, a jsi v riti 🙂 A nebo staci zajet jen par tisic kilometru na vychod a hned jsi o mesic pozadu… 🙂

      • to vypada, ze je to jedno, jaky kalendar pouzijes… a ze nejaka forma numerologie funguje v Cine, Indii, Persii…. kazdopadne diky za zajimavy podnet, budu to muset jeste vic nastudovat, a dam pak vedet… nejspis to bude na samostatny clanek.

    • Tak to je přesné… ono totiž ti naši muži jsou velmi často (tedy jestli se člověk vůbec tedy může spolehnout, co slyší od ostatních žen :-)) další dítě. Čeká, že mu někdo uvaří, vypere, uklidí, sbalí na dovolenou, vyžehlí atd. A když najednou tenhle servis doma nemá, má poct, že je upozaděnej. A místo, aby ženu, která je nevyspalá, unavená, utahaná, podpořil, tak jí to začne vyčítat. Díky Bohu za mého chlapa, který věděl, že matka miminka nepotřebuje mít doma ještě další dítě, ale spíš někoho, kdo tyhle věci zastane. Protože velmi často tohle dělaly matky, nebo tchýně… ale když jsou obě někde kdo ví kde a chodí do práce… tak kdo, než partner, který by měl partnerku, která mu povila dítě, na rukou nosit :-)))) Ona mu to později desetkrát vrátí :-))

  9. To jsem ti nedávno viděla komunistický dokument… v menze to točili… že vysokoškoláci nemají moc dětí (a srovnávali to s tím, kolik dětí mají ti, co žijí v hrozných podmínkách, dělali s nimi taky rozhovory, jak děti dávají do kojeňáku, protože nemají na to je živit)… a že to bude jednou strašný problém, protože společnost zhloupne. Že by to už bylo tady??? Koho může napadnout strkat prvňákovi do ruky tablet…?? Jdu okouknout ten film .-)

    • ten film jsem videla v dobe, kdy jsem velmi zvazovala, jestli vubec mam pravo privest nove bytosti na svet, kde to vypada, tak jak to tady vypada a kde navic je lidi vic nez dost… (tj. ne ze bych byla lempl, ale moc jsem o tom premyslela a pud zachovani rodu u me zatim jeste v te dobe nestacil prevladnout)… a byla to jedna z tech veci, ktera mi uplne prevratila pohled na tuhle otazku… (dalsi film, ktery mi „nahodou“ v te dobe prisel do cesty, byl Children of men…, tam mi to docvaklo naprosto jasne…)

  10. Jo, to je fakt… měl by si to zkusit. Oni, pravda, netuší, co všechno to obnáší. Ten můj se jako malý staral o svou sestru (bylo mu deset, když se narodila), takže uměl i přebalovat 🙂 Navíc on je ten zálesák, jeho nic nerozhází… jak ten to dělá?? 🙂
    Co se týká toho dokumentu… jo, když se na to člověk podívá takhle, tak ono je lehké kritizovat svět… snažit se z něj stáhnout sebe i v podobě svého potomstva… a co takhle pro to, aby byl lepší, něco udělat??… aspoň rodit 🙂 Tedy ne že by se něco výrazného v dohledné době změnilo 🙂 Ale je to prostě fakt, určité vrstvy společnosti mají těch dětí hodně, zatímco ti ostatní mají sotva jedno…. to není vůbec dobré…
    Nacisti na to šli fikaně… s těmi jejich programy rodícími čisté árijce…

  11. To je zajímavá myšlenka. Najednou si uvědomuju, že moje francouzské kamarádky o svých mužích vlastně moc nemluví… a tudíž si na ně nestěžují 🙂
    Jinak sama teď vidím, že malé dítě dá vztahu pořádně zabrat a už líp chápu, že ne každý vztah to ustojí. Mám pocit, že nejobvyklejší bývá rozchod krátce po příchodu 2. dítěte, které možná mělo zachránit něco, což už šlo stejně k šípku. Ovšem rozchod po 4. dítěti je mi záhadou, protože mi připadá, že aby se pár dopracoval k takovému počtu, musel přece stát na hodně pevných základech…

  12. No jo, ale teď si vezmi, že z numerologického hlediska… ale víc jak půlka světa takhle Já, Já (myslím tak extrémně, protože sobectví a egoismus je prostě věčné… i ta Eva s Adamem :-)) nemá… máme tu spoustu kultur, ve kterých nepadá v úvahu, aby si někdo individualisticky vyskakoval… ani v rodině, ani ve společnosti… já mám jen trochu obavy, aby se nenakazily… aby si to taky nechtely vyzkoušet. Číňani a Japonci už prý vystrkují tímto směrem růžky… minimálně v té posedlosti západními značkami a mamonem…. ale to je asi také věčná lidská chyba… Já chci mít a já chci mít ještě víc… nejlépe nejvíc. Náboženství, ať se nám líbí, nebo ne, se to snažili krotit… ale lidi si všechno dokáží pěkně překroutit k obrazu svému a nakonec si to omlátit o hlavu…. ale nepoučí se a nepoučí. Jsme dost natvrdlé děti, kdybych byla rodič lidstva, už bych asi dostala infarkt :-))))))

      • jojo… nebo … je to jeste jinak. Moc se mi libi treba uhel pohledu nastineny v serii Inkarnace nesmrtelnosti… ale to se obavam neni tak uplne pripustny pohled na vec pro krestany….

      • Pozor, „inkarnace nesmrtelnosti“ je v podstate jedno ze zakladnich krestanskych dogmat – inkarnace znamena doslova „do masa“, cili cesky vteleni 🙂

    • ty jo, vidis, tenhle pohled me nikdy nenapadl… je fakt, ze vic jak pulka sveta je jinde… to by me zajimalo, jak by numerologie fungovala tam… je to hodne podminene tou kulturou a spolecnosti…
      A s tim nabozenstvim je to tezke, protoze clovek je velmi snadno korupovatelny penezi a/nebo moci…. a to i v cirkvich…
      Jo a to je dalsi zahada, proc je ten zapadni model tak hrozne oblibeny, proc po tom touzi vsichni od afriky po jizni ameriku a asii…

      • Co jsem se tak očkem koukla na védskou numerologii… tak mám dojem, že se z té jedničky ti „výchoďáci“ třeba odnesli tu tvrdohlavost, zkostnatělost, aroganci, touhu po vládě (což se projevuje hlavně na té mužské straně populace, která si usurpovala veřejný prostor). Možná důraz na rozum. No a s dvojkou přijde ta generace, která bude velmi podobná té písničce „sensitive people“. http://www.youtube.com/watch?v=9_g3xftjb5o…. no, já nevím, jestli je to zas tak moc pokrok….. 😦

      • jo jo, ted na to taky koukam… vypada to, ze ty zakladni charakteristky tech cisel jsou vetsinou podobne… a ty dvojky… to je na delsi povidani, ale stejne jako maji prednosti, tak maji i nedostatky… jako vsichni 🙂 a ta citlivost az precitlivelost a vztahovacnost jsou hodne vyrazne… bych mohla povidat, Lev je dvojka…

      • btw (doufam, ze nevadi aj) Modern numerology often contains aspects of a variety of ancient cultures and teachers, including Babylonia, Pythagoras and his followers (Greece, 6th century B.C.), astrological philosophy from Hellenistic Alexandria, early Christian mysticism, early Gnostics, the Hebrew system of the Kabbalah, The Hindu Vedas, the Chinese „Circle of the Dead“, Egyptian „Book of the Masters of the Secret House“ (Ritual of the Dead).[6]
        Pythagoras and other philosophers of the time believed that because mathematical concepts were more „practical“ (easier to regulate and classify) than physical ones, they had greater actuality. St. Augustine of Hippo (A.D. 354–430) wrote „Numbers are the Universal language offered by the deity to humans as confirmation of the truth.“ Similar to Pythagoras, he too believed that everything had numerical relationships and it was up to the mind to seek and investigate the secrets of these relationships or have them revealed by divine grace.

      • Programator ne, ale E.T. ano. Ze je matematika mocna carodejka a daji se ji popsat i prirodni zakonosti a tvary, je znama vec. Lidi byly odjakziva zaujaty cislama. Ale ze by datum poceti/porodu/cehokoliv nejak vyznamne ovlivnovalo lidsky vlastnosti, je medle blbost (bez urazky :))

  13. Tak na mě to dělá čím dál větší dojem, že lidstvu podle numerologie není lidstvu ještě hodně dlouho pomoci… 😦 Ono možná i bez numerologie 🙂 Takže nakonec opravdu nezbude, než aby se ti, kteří můžou, od toho všeobecného šílení nějak osvobodili… čím víc jich bude, tím líp…
    S tou numerologií to bude nakonec asi stejný problém jako s astrologií… ono to možná i nějaký vliv má… a tipla bych si, že má… jen to beztak nikdo neumí pořádně interpretovat…

      • Přečetla jsem si charakteristiku dvojek 🙂 A společnost přecitlivělých, vztahovačných lidí mě trochu vyděsila…
        Problém a. a n. začínám vnímat hlavně v tom, že nedokáže odhadnout, jak lidi s těmi svými čísly a planetami doopravdy budou zacházet… já mám například v horoskopu velký kříž: což může znamenat vnitří a potažmo vnější konflikty… pokud se mi nepodaří ty opozita smířit. Jenže to, zda se to člověku podaří a jeho život bude vyrovnaný a harmonický, nebo zda ne, to podle mě není tak lehké určit. Stejně tak se společností… mohli jsme mít společnost samostatných sebevědomých lidí… můžeme mít společnost vnímavých, ohleduplných a citlivých lidí. A otázka zní… bude opravdu taková? Nebo se zvrhne právě v to své negativum? Čísla a roky to za nás nezmění… přijde mi stále zřetelnější, že je to prostě jen a jen na nás… začít uvnitř proměňovat to pokroucené na to harmonické… a přestože se o to snaží čím dál víc lidí, nejsem si jistá, jestli většina dnes nekončí v té skupině „sensitive people“ z té písničky….

      • Ano, to je presne to – je to o lidech. Kdyz se vsichni (dobra, tak alespon vetsina) budou snazit delat dobry veci, bude se nam zit lip. Samozrejme, ze jde taky o to, jestli to dobro budeme delat zjistne, nebo „jen“ pro nas dobry pocit…

    • Potiz je v tom, ze interpretace cisel a „astrologickyho postaveni“ uzce zavisi na osobe interpretujiciho. Samozrejme, ze i v empirickych vedach nejsou vsichni vedci zajedno (nejbliz k astrologii ma asi astronomicka pre o Pluto :), ale zda se mi, ze nejsou zdaleka tak nazorove rozstristeny jako numero-/astrologove… 🙂

      • To je další věc. Ale dejme tomu, že tady funguje něco jako intuice a propojení vykladač – ten, komu se vykládá… prostě se sejdou ti, co si mají co říct. Tady se o exaktnosti nedá mluvit, holt to není exaktní věda 🙂 Můžeš to brát jako axiomy věd duchovních „intuice, synchronicita… a kdo ví co ještě“ 🙂 Dokázat se to taky nedá :_)

      • No, jo, sejdou se dva, co si maji co rict – kdyz je jakejkoliv cisilko-/hvezdicko-/cokolilog chytrej a sikovnej, tak ti rekne presne to, co chces slyset, a oba budete spokojeny – ty, ze vsechno bylo/je/bude tak, jak si predstavujes, on, ze ma svoje penizky 🙂

  14. Tak to bohužel asi vypadá velmi často. Proto je nejlepší si karty, numoro, astrolo udělat sám 🙂 Je to zadara a člověk se někdy hrozně diví, co mu vychází… jako jiný úhel pohledu, který je dán ať úž blbou náhodou, nebo děsně spirituální „náhodou“, je to někdy k nezaplacení :-))))

    • Jo, jo proto jsem s tim taky zacala, a dodneska malokdy vykladam nekomu jinemu, je to spis takova moje pomucka v momentu, kdy je pro me nesnadne se dostat do nadhledu…

  15. Asi nechodím do ženských kolektivů (no, fakt radši moc ne), nebo mám kultivovanější známosti, ale na muže si nestěžuju, ani by mě to nenapadlo, a když si náhodou stěžují ostatní, naopak v mých očích stoupá 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s