neumetejme dětem cestičku…

velmi zajímavý článek o výchově

* Jaké postavení v rodině dítěti prospívá a jaké naopak spíše škodí?

Když je menší, potřebuje dítě, aby ho rodiče uznávali, vedli, aby mu ukazovali, co má dělat, a posilovali ho v tom, co udělá úspěšně. Kárání by mělo přicházet až po fázi, kdy si dítě osvojilo správné vzory. Dítěti předškolního věku už prospívá více samostatnosti ve hře a v činnostech, avšak stále s možností nabídnout mu korekci. Tím se zvyšuje jeho sociální a emoční kapacita včetně inteligence, posiluje se jeho bezpečí. Umět s ním probrat, co udělalo dobře a co ne, napovědět mu, jaké má další možnosti řešení problému, se kterým se potýká, nepřímo ho navést k dobrému řešení. Školákům prospívá vědomí, že se mohou obrátit na rodiče i s nepříjemnými věcmi, že jim rodiče věří. Dětem naopak nejvíc škodí, když vnímají, že nejsou milovány. U nejmenších dětí pak velká volnost, kterou může dítě vnímat i jako nezájem rodičů. Dítěti chybí od rodičů vymezení toho, co je správné, co má dělat. U dětí od tří let výš považuji za škodlivé „umetání cestiček“. Dítě získává pocit, že je nejdůležitějším členem rodiny a ostatní se mu mají podvolit, podřídit se. To je mylný výklad pravidel výchovy a dětem to škodí.

*Můžeme na chování dítěte poznat, kdy se o ně jako rodiče staráme dobře a kdy se máme naopak zamyslet nad svým výchovným stylem?

Zažíváme-li s dítětem hodně radosti, je to pro nás ujištění, že se dobře staráme, umíme uspokojit jeho potřeby a náš výchovný styl je v pořádku. Nespokojenost dítěte může být „teploměrem“ vztahu, výchovného stylu. Pak bychom se měli zamyslet nad kroky, které my jako rodiče činíme a sjednat nápravu ne u dítěte, ale u sebe – u rodičů. Pro objasnění bych použil z psychologie pojem „role“ – role dítěte, role rodiče, role partnerská. Pokud my v roli rodičů a partnerů jednáme tak, že naše slova jsou v souladu s našimi činy, dítě nás vnímá jako autentické, klidné a bezpečné. A my potom vidíme spokojené, pohodové dítě. To, co děláme, děláme správně. Když dítě začne zlobit, začne být v nepohodě, měli bychom začít zjišťovat, zda je to nepohoda somatická, jestli nemá problémy ve vztazích s vrstevníky anebo jestli není problém na naší straně jako rodičů a partnerů. Dítě je pro nás jako indikátor – měli bychom se zastavit a zamyslet se nad tím, co neděláme optimálně nebo dobře.

 celý text zde.

A co vy, umetáte?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice holky, moje. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 responses to “neumetejme dětem cestičku…

  1. A co nespokojenost rodiče? 🙂 Dcera vypadá dost spokojeně, když dělá pravý opak toho, co si přeju 🙂 Ale to je jen takové mé blbé období, snížená frustrační hranice. Jinak Ok :-))))))

  2. No, já si právě nedávno uvědomila, jak strašně moc ovlivňujeme své děti ne ve chvílích, kdy je tzv. vychováváme (hrajeme si s nimi, věnujeme se jim, usměrňujeme), ale v době, kdy nad tím moc nepřemýšlíme – to, jak se oblékáme, jednáme s jinými lidmi, telefonujeme, jak se chováme v práci, prostě kdy jsme za ty „dospělé“.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s