Bangkok 

Ani jsem nestihla napsat, jak jsme jeli do Bkk na víkend. Je to největší město, co jsem zatím viděla. New York jsem viděla před 25 lety a v té době to nebyla ještě megapole.  

Výhled z okna pokoje, který jsme si pronajali přes airbnb. Byl to bonus, který ani nezmiňovali v popisku. A jen malá část mrakodrapů, co tam jsou. 

Vyjeli jsme v pátek v šest ráno, abychom jakž takž projeli a dostali se včas na imigrační na prodloužení víz. Na úřadě jsme strávili prakticky celý den. Ale věděli jsme to dopředu a počítali s tím. 

Po vyplnění milionů papírů a doplnění chybějících podpisů, fotek atd. jsme konečně dostali pořadové číslo a mohli jít na oběd a do městského parku Lumpini, který byl kousek. Úřad je naštěstí v mrakodrapu, kde je v přízemí 7/11 a restaurace, tak nebyl problém.

Zatímco my se chodíme dívat na varany do zoo, tady je mají jako kachny nebo labutě. Tenhle měl skoro dva metry. 

V parku jsme chytli totální průtrž mračen. První z mnoha. 

Po úspěšném obdržení patřičných razítek jsme jeli najít pokoj. To bylo trochu dobrodružství, protože hostitel nám nebral mobil. Nicméně na místě na nás čekala paní a bez problémů (i bez otázek na totožnost, kontroly pasu nebo tak) nám dala klíče. 

Okolí vypadalo docela autenticky (čti jako slum), ale pokoj byl slušně vybavený a čistý. Dali jsme si sprchu, odpolední siestu a vyrazili do víru velkoměsta na večeři. 

Lev po čuchu našel místní trh. Byli jsme tam za exoty, ale to je tady všude stejné. Dali jsme si pečené banány, palačinky s nutelou a Lev pak i nějaké místní jídlo. Seděli jsme po jejich způsobu na kraji chodníku před zavřeným krámkem a najednou mi někdo zezadu sáhl na ruku. Byla to paní, co mi nabízela vodu pro děti. Nakonec mi doslova vnutila ještě svůj deštník s tím, že bude bouřka (a měla pravdu) a vehementně odmítala od nás jakékoliv peníze… 

Dlouhodobě … 

Je těžké mít na paměti dlouhodobé cíle a přínosy toho, proč tohle děláme, v každodenním životě a všedních dnech…

Je to těžké i pro nás, natož pro děti, které mají úplně jiné chápání času.

Domácí škola nejde. Začínáme být pozadu. Holky každé ráno přemlouvám hodinu, než vůbec začneme. Pak mají po prvním cvičení hlad, pak chtějí přestávku a za celé dopoledne stihneme tak jednu stranu jedné učebnice. V lepším případě, v tom horším (většinou) chytne May totální hysterák a udělá mi scénu jak z národního. A nestihneme pak už nic…

Dneska měl jít Vincent poprvé do místní školky, kde jsme se byli včera podívat. Bankomat odmítá vydat peníze, nevím proč. Takže nic.

Než jsem to, co jsem sepsala výš, stihla poslat, začala si May stěžovat na bolesti bříška, včera se přidala horečka přes 39 a další příznaky … Podle netu buď dengue nebo tyfus. Před chvílí odjeli se Lvem do nemocnice.

Vypadá to, že končíme. Možná i dřív než v srpnu.

Pět let na WordPress

Tak prý je to pět let… Děkuji všem náhodným i pravidelným čtenářům za návštěvu a komentáře 😊 bez toho by to nebylo ono a nejspíš bych ani tak dlouho nevydržela…

Enšpígl

Znáte tuhle postavu? Poprvé s tím přišla moje mamka, že Vincent je takový Enšpígl. A teď s ní musím souhlasit.

Jak Lilly škrábl kocour a jela na očkování, přijela pokaždé s kinder vajíčkem za statečnost. A tuhle vidím Vince, jak si na terase pustil z hadice vodu, omývá si nějaký škrábanec na noze a pak, než stihnu zastavit vodu a zeptat se, mi nese klíče od motorky a prý „dedeme puo vajíko, kábla kočka, mám au bebí, dotanu vajíko“…

Nikde jsem žádnou kočku neviděla, tak se ptám jaká kočka a on suverénně „bílá“. Říkám, že tam žádná bílá není a jestli to náhodou nebyl gekon a Vincent se naštěstí nachytal a povídá „jo, gekon, ne kočka. Ale dedeme puo vajíko“…

 

Zelená vdova 

V Thajsku – a to doslova 😁

Poprvé v životě bydlím v domě a můžu si tak vyzkoušet, co to vlastně obnáší. Dům je obří, má obývák, čtyři ložnice, tři koupelny, velkou kuchyni, komoru a spíž. 

Pokud bych někdy ještě chtěla dům, tak takhle velký určitě ne. I když dvě koupelny se občas hodí v pěti lidech… 

Ale určitě bych nechtěla bydlet někde na poli uprostřed ničeho… Tady stačí vyjít na hlavní ulici o 500 metrů dál a je tam všechno po ruce, to je moc fajn. Zároveň tady není moc hluk a není sem slyšet ani pokud na hlavní ulici probíhají oslavy nebo vedle v mešitě se haleká… Potud fajn. 

Na druhou stranu, do centra (a k moři) je to asi půl hodiny na skútru, nebo hodinu autem (zácpy). Tři děti na skútru zatím nedám, taxíkem sama s dětmi se bojím, MHD tu nejezdí a nájem toho nejmenšího auta (Nissan micra) stojí jako nájem našeho domu (absolutně nechápu, asi jsou ceny nájmů přizpůsobené krátkodobým turistům). Tak nám zbývá přes týden velmi málo aktivit, které jde s dětmi dělat – zvlášť v tom vedru teď. Navíc sousedi jsou buď Thajci, kteří (zvlášť v pattaye) bílé farangy nemají v lásce a i kdyby se chtěli přátelit, neumí moc anglicky, nebo mixlé páry, on starší běloch ona mladá Thajka (občas s malým dítětem) a ti taky nemají moc zájem o kontakt. 

Tak ráno někdy stihneme bazén, pak dopoledne jedeme školu, s větším nebo menším úspěchem pracuju (písnu zvlášť), pak oběd, polední klid (čtení na čtečce), pak bazén, nebo nákup v místním 7/11, pak večeře, hraní kolem domu, přijede Lev, jíme, pak večerníček a děti jdou spát a my máme chvíli na popovídání a nebo seriál, občas i film. Děti usínají později, kolem deváté. 

Mno, do konce srpna to asi dám. Ale další rok takhle a jsem zralá na Bohnice. Maya a Vincent nejspíš taky a Lilly se sice neprojevuje tolik navenek, ale nejspíš by se ustýskala… 

S anglickou školou to vypadá bledě, nezaplatíme to, ani v té střední verzi. Respektive jo, ale pak už nezbude ani na výlety a nebo letenky domů. 

Tak to zatím vypadá na návrat v srpnu i bez těch problémů u Lva v práci… 

Zajímavé je, že jak jsme to včera probrali, uvědomila jsem si, že je mi to líto a že se mi zpátky domů ještě nechce… Máme totiž podle mého názoru rok, max dva. Pak už bude May na domškolu moc velká a asi ani nebude chtít nikam kvůli kamarádům… 

Další možnost by byla cestovat, ale už oba jako digitální nomádi… A cestovat víc, nebýt uvázaní na jednom místě. Jen nevím, jestli se do toho bude rodině chtít… Lev se taky tváří, že by zas raději domů a Lilly totéž. Uvidíme jak to dopadne…